My Own World na Blog.cz

Každé setkání vám vždy něco dá a něco vezme. Mně setkání s psychopatem vzalo víc, než jsem vůbec tušila, že mám a dalo právě tolik, abych usínala s neustálým strachem o svou bezpečnost.

Na srdci blogu či jak se to jmenuje se v nedávné době objevil článek na téma oslovování blogerů. Nejsem si jistá, o čem přesně byl, protože už třetí odstavec mě utvrdil v představě, že autor věnuje příliš mnoho pozornosti blbinám. Nicméně oceňuji jeho schopnost rozepsat se o výsledku ankety o pěti volbách na dvě strany A4. (Hrubý odhad. Bylo to jako "tam, tam, tam za tou duhou..."... "...a možná i dál.")

Cítím náhlou a neodbytnou potřebu zveřejnit svůj pohled na věc. (Takže abych si to sama ujasnila...)

Moje oblíbenkyně Arvari se kdysi vyjádřila v tom smyslu, že rozděluje kreativně píšící jedince na dvě skupiny a to "autory" a "spisovatele". Pokud mě paměť nešálí, autory definovala jako ty, kteří svá dílka napsali a vlastní tedy myšlenku, zatímco spisovatele jako ty, jež vlastní talent.

Náseldující seznam je překlad ze stránek Bangs and a Bun.

Jedná se o zcela geniální seznam, který by si měla většina děvčat preventivně vytisknout a vylepit. A pokud je děvče recidivista v oblasti autodestruktivních vztahů jako já, doporučuji si seznam vytetovat na viditelné místo.Na rozdíl od delfínka se jedná o tetování přínosné, protože odhalí problém tam, kde ho růžové brýle nevidí a praktické, protože je lepší slyšet od vnoučat "Ty jsi cool babi, nechat si vytetovat grafitti!" než "Jé, Moby Dick! Toho máme v povinný četbě!"

Nevím přesně co Larrymu je nebo jak je to vážné, nic méně podle příznaků mohu zcela bez pochyb říct, že se do servisu dostal za pět minut dvanáct. (Možná i za pět minut jedna, záleží na výsledku diagnostiky.) Byla jen otázka času, kdy chlazení vyvěsí bílou vlajku a ze stran vyšlehnou plamínky. (Znáte ten pocit, kdy si po článku položíte ruce na klávesnici a spálíte si zápěstí? Ne? Já jo.)

Musím poděkovat svému předrahému tatínkovi, který vládne nevídanou mocí vytočit mě v rekordně krátkem čase, ale v dobách těžkých stojí se svým odhodláním a peněženkou pevně po mém boku. A že se na té opravě asi i prohne. Využívám ho a mé srdce tíží vina. (Mírně odlehčená okamžikem, kdy mi tatínek s potutelným úsměvem oznámil, že to dělá jen proto, abych konečně začala chodit spát před půlnocí. Mě nenaštve - zabavila jsem rodinný počítač. Houston sice disponuje ještě jedním, nicméně na dva počítače připadá jediná židle, o kterou budu bojovat do posledního dechu.)

Stejně mamču donutím, aby mi částku na faktuře připsala k nezaměstnaneckému dluhu, který roste tak rychle, jak pomalu ho zvládám splácet.

Víte, původně jsem celou opravu chtěla vyřešit ekonomicky, ve stylu DIY. (Mražený hrášek řeší všechno. Ne - teď zcela vážně:) Jsem přsvědčená, že největší bolístkou chlazení je zanesený větrák. Za dobu, co fičí - a budou tomu brzy čtyři léta - nebyl chudáček ani jednou čištěn - musel nasát tolik věcí, že zbývá jen zasadit frézie a pravidelně zalévat. (V servisu jsem připustila, že kdyby uvnitř našel technik trilobita, nebudu se divit. Slečna na příjmu se uchechtla - netušila, že to nebyl vtip.)

Je-li problémem bordel, pak je ve většině případech řešením úklid. (V ostatních případech se doporučuje defenestrace.) Jedna a jedna je jedenáct, prostě jasná rovnice. Banální operace - vyfoukání/vyštětečkování okolí a výměna chladící pasty - začala u návodu na otevření Larryho tělíčka. A také tam skončila. Tyhle Pavilliony mají náramně sofistikovaný systém otevírání, který byl zcela jistě vynalezan za účelem motivace klienta ke koupi fungl nového kusu už po půl roce běžného užívání.

Doufám, že je Larry v dobrých rukách a že ho ty ruce opraví tak, abych se už v knihovně nemusela schovávat za výrazem -já nic, já muzikant- jen proto, že můj notebook už po zapnutí nahodí otáčky, jako by opravdu chtěl vzlétnout.

Všichni máme spoustu přání. Některá se splní, jiná ne, někdy je to dobře, někdy ne.

Jako malá jsem hrozně toužila mít kudrnaté, rudé vlasy a pihy jako Pippi dlouhá punčocha.

Pihy mám dvě a ke štěstí už mi stačí. Jednu na tváři alá Marilyn, jednu na nose, v mých očích vrchol roztomilosti.

Kvůli kudrnatým vlasům moje hlava podstoupila trvalou ondulaci. Čtyřikrát. Pak jsem se nechala ostříhat na krátko. Na sestřih se z mé strany průběžně sypala slova chvály i nenávisti, až mi vlasy dorostly pod ramena a já si je konečně obarvila na ohnivě červeno.

Ale není to ono.

Tohle nejsem já. A ta neupřímnost mi otravuje náladu.

Splnila jsem si všechny tři svoje vlasové sny. Ale už toho bylo dost. Jsem velká holka, trochu předčasně zestárlá, trochu příliš zapšklá. Už neumím vidět v lidech hlavně to dobré a už neběhám po loukách s jeleny. Nemůžu se cítit dobře v dlouhých vlasech. Ale jednoduchý sestřih pod uši, obarvený na kaštan, trochu nuceně intelektuální, trochu hravý, (ne)náročný na péči a zcela pod vlivem art-deco - to jsem já.

To jsem já je to fajn.

Svoje dětské sny jsem si splnila. Neodpustila bych si, kdybych to nezkusila a nelituji jediné minuty, kterou jsem do jejich plnění investovala. Nakonec - bez takové zkušenosti bych jen těžko věděla, co za to stojí a co ne, není-liž?

Nesnáším lež. A tvářit se jako někdo, kdo nejsem, je lež. Lež schovaná v barvě Wellaton.

Začalo to nevinně. Pod naší obchodní akademií se nechází obchod s uměním a starožitnostmi. V jedné z výloh býval vystavený obraz tanečnice flamenca, kvůli kterému jsem změnila trasu domů a s lehkým srdcem si zašla, jen abych se mohla kochat tím obrazem. Uhranula mi jeho energie. Tak dokonale zachycený okamžik tance, jaký by žádná fotografie nezachytila.

Předevčírem jsem náhodou narazila na tentýž obraz na Google. Jakéžto štěstí, vzhledem ke skutečnsoti, že jsem pátrala pouze po "flamenco dress". Jeho autorem je Fabián Peréz. Moje nová platonická láska!

Dost bylo slov - nechme promluvit umění!

Dívám se a mé tělo uvolňuje tolik endorfinů, jako bych sama tančila!

Tolik vášně a energie a soustředění - a to vše jen z barev a štětců.

Jeho dílo chci mít na zdi. Žádnou kopii - ty zatratí celého ducha - nebo nedejbože plakát! Ne. Originál.

Kdybych si na ten obraz měla vzít hypotéku.

Je sobota večer. Půlka víkendu v tahu - fakt, který ve většině lidí vzbudí lítost, mně přináší útěchu. Vážně, když bydlíte s pracujícími rodiči, víkend si s pracovními dny vymění role.

Ještě včera jsem měla docela jasnou představu o tom, jak strávím dnešní den. Plán zahrnoval nafocení oblečení k prodeji a boršč. Zůstalo u boršče a to jen díky tomu, že jsem si ho zcela spratkovitě vydupala a vykňučela. Zcela proti svému charakteru, podotýkám!

Focení bylo zaměněno za zkracování lustru. Máme takový hezký, starý tuzexák. Člověk na něj kouká a nemůže se rozhodnout, jestli se mu líbí, nebo hnusí. Ani já si nejsem jistá. Mám k němu citový vztah. Ale to i ke komunistické obývákové stěně, příšernému zeleno-něco koberci, který za svůj život už minimálně pětkrát změnil barvy a meruňkovým tapetám s viktoriánským vzorem. (Navrhnutém v padesátých letech, kdy se tyhle paneláky stavěly, nedělejte si iluze, žádné Vinohrady.)

Zpátky k lustru. Ta roztomilá věc byla zevně navrhnuta pro vysoké stropy, vstupní haly, prostě do více i méně moderních vil komunistických patolízalů. V našem dva plus nic krát jedna s výškou stropu kolem dvou metrů a půl se klimbal proklatě nízko nad zemí a i ten nejmenší návštěvník se do toho lustru vždycky, ale vždycky majznul. A tak se maminka dnes (hádám, že rozhodnutí předcházela zvučná rána) rozhodla lustr zkrátit. Odšroubovat, ošmikat dráty na krátký jarní sestřih, narvat zpátky, zapojit do elektřiny a hurá jedem.

Jenže maminka naše milovaná to hodila na technicky zdatnějšího tatínka a bezbrannou oběť - mě - a sama si šla hajnout. Ne, že by to nepotřebovala, ale nechat nás takhle na bojové frontě s výdobytkem socialismu se prostě nehodí. (Jo, zkoušeli jsme chrastit klíči, ale nějak se nic nestalo. Jen na nás vlítla, že rušíme.)

Celé to začalo tím, že se tatínek konečně odhodlal a došel si pro šroubovák a štafle. (Tatínek je totiž malý pívo. Nemohla jsem si odpustit poznámku, že ty štafle může uklidit a já si prostě jenom stoupnu na špičky :D Jo, tehdy mi ještě bylo humorno.) Čím víc se v těch šroubkách nimral, tím víc na mě padala skleněná stínidla, která i v bezvětří drží pouze silou vůle. Sundat je a odšroubovat žárovky nás samozřejmě napadlo až někde v kuchyni, když jsme bojovali se zapojením drátů.

Vážně, dělat sestřih metráže jakéhokoliv druhu s řidičem z povolání, to je unikum! Věta "Prostě to vezmeme takhle a pak uvidíme!" padla asi dvacetkrát. Ne a ne a nevysvětlíte mu, že dráty nejsou trasa Praha - Kladno a že tady nebude kam couvat. Jo. Křičela jsem. Ale předtím jsem s opravdu upřímnou snahou mírným tónem vysvětlovala, že když já, jakožto nejvyšší člen rodiny mírně šoupu čelem o nejkratší bambuli, bude tato nezbytně předlohou nové nejdelší bambuli, tedy podle ní vezmeme délku a jedem. Taťka Šmoula na mne upřel zkoumavý zrak a opakoval a opakoval a opakoval, že ta nejkratší musí nejkratší zůstat. Zhádali jsme se takovým způsobem, že se mamka zvedla, sprdla nás oba a prohlásila, že moje řešení je vcelku logické. Tehdy mi tatínek podal štípačky a blahosklonně prohlásil, že si to teda mám našmikat sama. Čula jsem zradu a žádala lepší řešení, když je tak chytrej. Neměl, takže jsem si vyznačila linku a prostě to prubla. Visela jsem na štípačkách celou vahou a jedno vám povím - to byl snad pětka drát! Před očima se mi míhaly všechny mé střihací výplody. Nemusím snad dodávat, že ani jeden nikdy nedopadl dobře. No... Náš lustr je první! Bylo to knop, ale nakonec jsem měděné drátky i celkem úspěšně ojela pájkou. Sice se mi při té příležitosti povedlo ohodit tekutým cínem taťku, tácek i lustr, ale proti očekávání jsem nic nepodpálila.

A tak jsme lustr spojenými silami zase sestavili, aniž bychom vzbudili mamču. Jeho instalace na strop se však neobešla bez obtíží. (Kdo by něco takového v naší rodině čekal? *uchechtnutí tak hořké, že si včely spletly becherovku s pampeliškou*) Elektřina, vedená k lustru skrz zabudovanou džuznu v panelech stropu, se rozhodla dělat cavyky. A tak jeden fázák zůstal taťuldovi v ruce. Zaplať pánbů, že soudruzi z NDR byli natolik prosíraví, aby tam vrazili dva. (Ačkoli oni asi nepředpokládáli, že budeme drátoví pitvat. Na druhou stranu nechápu, co by v jedné tak malé místnůstce dělaly dva lustry. Popojedem...)

No... Lustr funguje. A to aniž by sejmul vetšinu mých šmoulích bratří hned v okamžiku, kdy se rozhodnou vstát z gauče. (Ale bude mi to chybět. Někdy se skutečně uměl trefit!)

Dnešní odpoledne jsem strávila v ústřední pražské knihovně, toho času narvané k prasknutí. Seděla jsem na poctivě urvaném místě, před sebou celou knihovnu jako na dlani. (V oddělení encyklopedií, kam nezavítala živá duše. Soudím, že o eklektické znalosti není zájem.) Musím říct, že páni studenti jsou rok od roku hezčí a hezčí. Bohužel - nebylo mi dopřáno vychutnat si tento kulturní zážitek naplno, neboť jsem si uhnala spisovatelský krk.

Zcela upřímně věřím, že když si tenista může pořídit tenisový loket, mohu si já, jako spisovatel (byť zatím amatér) způsobit spisovatelský krk. To máte dřív jak na nový vrata, zvlášť pokud píšete s takovým zaujetím, že se jaksi úplně zapomenete hýbat. Já seděla strnule ohnutá nad papírem dobré čtyři hodiny, v důsledku čehož následující čtyři dny nehnu krkem.

Je to však opomenutelné neštěstí ve štěstí, protože za ty čtyři hodiny jsem rozepsala úvod kapitoly, která byla načrtnuta ve spěchu a jen zběžně, navíc zmíněný úvod byl zaznamenán pouze informativní větou "Domyslet." Říkám si - když jsem z ničeho udělala stranu a čtvrt, co udělám z té původní strany a půl? Ruční psaní má bezesporu svoje výhody. Zaprvé - když se nedaří, můžete se na papíru vyřádit. Škrtat, trhat, kousat, možnosti jsou omezeny jen vlastní fantazií. Zadruhé - psát rukou je zdlouhavé a fyzicky náročné, což dává mozku náskok a ten je tedy neustále alespoň o jednu větu napřed.

Skutečně ze srdce nenávidím okamžik, kdy prsty na klávesnici ztuhnou, nemajíce dalších podnětů. Pak zírám do zdi, mapuji strop, hypnotizuji myš, ale co naplat - proud myšlenek je v nenávratnu a nezbývá, než napsané uložit, word vypnout a zapnout si facebooček. Právě teď ujíždí mé neinspirované já na hře Castleville.

Další vděčnou odreagovačkou je vyhledavač obrázků na Google. Zrovna včera se mi povedl objev století! Ale o tom jindy ;o)

Prázdno v přítomnosi.

Prázdno v budousnosti.

Prázdno v duši.

Prázdno kam se podívám, ale nejvíc v mojí hlavě.

Přeju si, abych se zítra probudila a můj mozek fungoval tak jako před lety, než jsem ho nechala zapadat prachem. Můj mozek se podle všeho cítil nedoceněn, v důsledku čehož se na veškerou snahu vybodl a teď mi nechává sežrat následky.

A dobře mi tak. Sakra. Jsem schopná vymyslet sto a jeden příběh na sto a jedno téma, ale ausgerecht hned ne na to, které potřebuju. Ba co víc! Dokonce pro TEN příběh nejsou ani použitelné! To je výsměch. Můj mozek mě nepochybně chce vidět v koutku, s tikem v oku, jak si o hlavu otřískávám pánev.

Autorská krize je bolestná. Velmi.

A když už něco napíšu - většinou jen drobné poznámky zachycující bonmoty, které jsem někde pochytila, nebo mě omylem napadly - je to přestylizované, je to kostrbaté a je to příšerné!

Prosím - názorná ukázka:

V. si upíjel z puntíkovaného hrnku svoje... něco. G. zbystřila.

"V.? To je rajčatová šťáva, co ti ukapává z brčka?"

"No... Když tomu chceš věřit." Odvětil s pramalým zájmem, hlas zastřený jen zvolna odcházející ospalostí.

"Panebože fujtajxl. Jdi si s tim někam jinam!" G. mávla rukou, jako by věřila, že se jí celý ten výjev skutečně podaří jen tak odmávnout.

Upíří očka zajiskřila - zvedl hlavu a celkem dotčeně se ohradil.

"Jaký fujtajxl? Moje krev není fujtajxl. Tvoje tlačenka je fujtajxl! Jen se na to podívej!"

Překvapena silou odporu, G. skutečně zkontrolovala svou snídani, následně V. počastovala nechápavým výrazem.

"Vždyť je to mrtvé!"

"Závidíš, že ji nemusím honit kolem parku, co?"

Z kontextu vám nevyplyne jedna celkem zásadní věc, totiž že kurzívou jsou psané myšlenkové pochody G. Říká se tomu polopřímá řeč, ale tomu by stejně rozuměla jen hrstka vybraných.

P.s.: Zajímavá věc. Šoupnu to na blogísek, jakože ke zveřejnění a najednou tu připíšu, tu umáznu a už to není taková patlanina! (Ačkoli do Pulitzera to má stále daleko.)

Dnes to bude krátké a ostré jako břitva. Nebo spíše - ostré jako humor mého milovaného tatínka.

Dívali jsme se spolu na velmi motivující reportáž o chlapci, který v osmnácti sestavil vlastní rentgen. (Prosím všechny, kteří si vzpomněli na Sheldona Coopera, aby se alespoň pokusili udusit záchvat smíchu v polštáři.) Nyní mu nejlepší z nejlepších univerzit posílají nabídky stipendií. Gratulujeme. Nicméně to zajímavé přišlo až nakonec, když chlapce požádali o radu ostatním.

"Když chcete být v osmnácti úspěšní, musíte na tom začít pracovat už od osmi."

V ten okamžik můj milující tatínek pokýval hlavou, podíval se na mě a zcela vážně prohlásil: "A jsi v prdeli."

Jestli v životě něco dokážu, nejvíce překvapení budou mí rodiče. :D

Už jsem se zmínila, jak moc miluju Crüxshadows? Ne? Tak se zmiňuju teď. Tenhle song si pouštím už po dvacátý třetí. A ještě mě neomrzel :D

Ne vážně, Rogue je múza. Pan Ananas ví, jak rozvířit mou fantazii tím správným, produktivním směrem.

Ach bože. Poslední dobou jsem podlehla "na-všechno-kašlu-a-jedu-si-to svoje" náladám, které se mi vždycky, ale VŽDYCKY vymstí.

V poslední době (tak týden zpátky) jsem se začala zase pořádně věnovat knize, jejíž námět jsem rozpracovala dva roky zpátky, pod heslem "Může Mayer, můžu taky."

Udělala jsem pár personálních změn, přibrala kamarádku do spoluautorského tandemu a mám z toho všeho fakt dobrej pocit, až na to, že se zaboha nejsem schopná dokopat k psaní. Jako bych úplně zapomněla, jak na to. Sednu k Larrymu, položím prsty na klávesnici a nic. (No... Po pěti minutách mám alespoň ohřáté ruce, protože Larry už ve svém důchodovém věku nestíhá chladit.)

Nic méně - dnes jsem zaznamenala převrat. Vážně - úplně normálně se točím na kancelářské sesli, přemýšlím o příběhu a postavách a všem okolo a najednou si začnu povídat s hlavní postavou, jako by seděla vedle mě a měla mi co sdělit.

Vysvětlila jsem jí, že jsme obě zoufalé a ona se mě zeptala, jestli mám ještě nějakou novinku, kterou už stihl probrat celý svět.

Kdybych nebyla tak zatraceně v depresi a neměla problémy s upírem, jehož charakter ne a ne a nejsem schopná dát dohromady, možná bych z toho měla i radost.

Každopádně jsem se potřebovala pochlubit.

Takže zase pa, jdu si pokecat s fiktivním upírem.

Hit the road Jack - and don't you come back no more no more no more no more!

Hit the road Jack and don't you come back no more!

Stačí zaměnit slovo peníze za sebeúctu a bože! Mohla bych to zpívat všem svým nápadníkům. Aby měli k tomu vyražení dveřmi i nějaký kulturní zážitek.

Uznávám, že chyba musí být na mém vysílači. Něco ty děti nutí myslet si, že mají šanci. Ale co to je? Připoutejte se - dobrodružsví začíná: Indiana Girarde a tajemství naivních chlapců!

Indy taky potřeboval mapu. Takže je na čase zmapovat moje vystupování.

Nejsem moc konfliktní, protože lpím na tom, aby mě všichni milovali.

Jsem roztomilá, protože lpím na tom, aby mě všichni milovali.

Jsem vrba utěšitelka, protože lpím na tom... Aha.

Tohle bylo krátké. A poučné.

Možná bych se mohla konečně vybodnout na to přesvědčování sebe sama o tom, jak se mám ráda a jak k tomu ostatní nepotřebuju a začít podle toho konečně jednat.

Poslední dobou jsem si říkala, že mrcha terapie už bylo dost a je na čase posunout se dál. Že najdu zlomový bod na neutěšených vztazích s druhým pohlavím, to bych ale nečekala.

Nic méně, jsem tu, jen skočit.

Mohla bych si z toho udělat předsevzetí do příštího roku. No ne? Taková hezká příležitost! To se musí využít.

Bod 1.: Jedince pod mou úroveň si nebudu dobírat. Budu je ignorovat.

Bod 2.: Místo toho budu věnovat více pozornosti těm, kteří si ji zaslouží.

Bod 3.: Přestanu štěkat a začnu kousat.

Bod 4.: Zapracuji na řeči těla.

Bod 5.: Začnu používat víc mozek a méně srdce. (Ke konci roku 2012 bych se mohla dostat na poměr 50 na 50.)

Bod 6.: Musím se konečně odnaučit ten pitomý zlozvyk - nestálost.

Neuznávám křesťanské svátky. Velikonoce, Vánoce, cokoliv.

Ale letos... Letos se potřeba zrušit vánoce stala přímo nesnesitelnou. Bože můj. Nemají to náhodou být svátky klidu a míru? Co mě nemá. Dělám v hračkářství a už od podzimu se těším, až to vánoční šílenství pomine.

Čím víc se blížil Štědrý den, tím více byli zákazníci ochotní dát za to, co alespoň minimálně naplnilo představy jejich obdarovávaných (tedy převážně dětí.)

A tak se mě jedna důstojá dáma zeptala, zda vím, co je to ten Pinkie Pie. Odvětila jsem, že ano, ale že už ho bohužel nemáme. "Průůůser!" Prohlásila tato paní a šla se mnou na lov alternativy. Zmínila jsem, že ve skladu máme utajený kousek na interní reklamaci, protože mluví slovensky. "A to by nám nevadilo!" Takže vánoční dárek její dcerky za dvanáctset opakoval do omrzení "Pozeraj! Viem chodiť!"

Dobrý bože. Zaplať bůh, že mým největším stresem posledních dní je dvanáctihodninová kachna a návrh šatů na školní ples. (Mám chuť všem vyrazit dech, nebo aspoň zvednout mandle. Decentně, přirozeně.)

Během a po Štědrém dnu všechno kolem umřelo, jak se zdá. Takže si nedojdu pro satén na šaty a nezačnu šít, stejně tak neprolezu oblíbenou zašívárnu s hromadou vintage šatiček k prodeji. A já TAK MOC chci!

Nesnáším Vánoce!

Dříve či později ji nasadíme všichni. A než se její podoba ustálí, inspirujeme se, hledáme a opičíme, mnohdy až do ztráty vlastní osobnosti. A okamžikem, kdy najdeme sebe samé ve stavu, v jakém jsme chtěli být, ale nikdy jsme v něm být neměli, tím okamžikem naše milostná avantýra s maskou nekončí. Naopak. Teprve začíná.

S maskou je to právě takové jako s láskou. Je to dnes a denně aplikovaná chyba, nevhodná pro praktický život a přesto nezbytná pro všední den. Najdou se zastánci vhodnosti i nevhodnosti, chybovatosti a nechybovatosti celé věci, ale ať už bude výsledek argumentace mezi oběma stranami jakýkoliv, nebude mít ani ten nejmenší vliv na jedinou vteřinu našeho života.

Život s maskou je otázka životního postoje.

Dám vám příklad - mne.

Jsem nestálá. Emotivní. Labilní. Introvert a cholerik. A taky trpím maniodepresí. (Zeptejte se strýčka Google.) Podle toho vypadá můj život, přístup a pohled na svět.

Nemůžu vám popsat svou současnou masku. Snažím se ji sundat od doby, kdy jsem pochopila, jak moc jsem ztratila, když jsem se zřekla sebe. Ne že bych si chtěla nechat svůj stav pro epické PŘED a epičtější PO, problém je celkem prozaický - nevím, kde začínám a kde končím. Rozplynula jsem se do vypůjčených úsměvů, okopírovaných pohledů, umělých pohybů. Podívám se do zrcadla a jsem si cizí. Nevím, kým jsem byla včera. Nevím, kým jsem dnes a nemám zdání, kým bych mohla být zítra. Snažím se být sama sebou. Snažím se najít sílu a bojovat za sebe, protože jen taková mám na tomhle světě místo.

Došla jsem daleko. A přesto ani na polovinu cesty k cíli.

Začátek cesty Údolím masek byl celkem očekávatelný. Vzpomínám si, že ve školce jsem byla z nějakého důvodu velmi populární. Možná díky tomu, jak moc předškolní děti lpí na svých dospělých vzorech. A já byla u dospělých vždycky oblíbená. Což mě sice dovedlo k tomu, že si o mně mladší ročníky štěbetaly jako o "malé Girardince", ale co už. Byla jsem oblíbená pro sebe samu a bylo to tak samozřejmé!

A pak přišel šok. První třída a banda prcků, s jejichž nepochopením, neúctou a absencí respektu k mé osobě (věci, na které jsem byla zvyklá - cítíte ten problémek? Ve školce jsem byla zvyklá na respekt. Ach…) jsem se jednoduše nedokázala vyrovnat. Netušila jsem, co přesně nechápou na tom, co jim povídám. Proč na mě koukají jako na UFO, proboha? Copak mi rostou tykadla? (Měla jsem tehdy IQ 160.)Nerozuměla jsem pravidlům jejich her a intrik a tak mi ujel vlak společenské sounáležitosti. A od té doby jsem se zařadila jen do mála kolektivů. To je už dobře... Kolik - 14 let? Bože můj. Stárnu.

Jojo, i v mém příběhu najdete šikanu. A hromadu a hromadu vyplýtvaných kilojoulů ve snaze zapadnout, ať už to znamenalo cokoli. (No... Nikdy jsem nezačala kouřit nebo pít, ale hádám, že to bylo jen kvůli pudu sebezáchovy. Natáhla bych bačkory, ještě než bych viděla dno štamprdlete.) Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, vždycky jsem ze všeho vylezla jako hodná holka, ta, co jí maj' učitelé rádi. No jasně že na mě děcka měla alergii.

Takže pozor, shrnutí druhého stupně základní školy, zlomového pro mou osobnost:

Šestá třída: to jsem ještě věřila, že když budu chytrá (hooodně chytrá a budu se hezky učit a všechno vědět) bude všechno fajn a budu pro ně zajímavá. (Říkali mi Hermiona.) Čerstvě jsem přestoupila a současná třída měla už svoje kasty vytvořené. Dostala jsem se do pozice konkurence a ať už jsem byla sebeméně nebezpečná, byla jsem hrozba, se kterou se uměli vypořádat s přehledem. Řekla bych, že mě nad vodou držela jenom Lucka, holčina, ke které jsem si přisedla hned první den a jejíž společenský status na tom byl stejně bledě jako můj. Bože díky za spasitelský komplex. Byla jsem silná pro ni a tím pádem i pro sebe. Věděla jsem, že musím. Byl to pocit zodpovědnosti za slabší, co mi dávalo sílu a chuť bojovat, ignorovat a odpálkovávat jedovaté glosy ještě jedovatějšími, plnými ironie a sarkasmu.

Sedmá třída: být vyvržencem ve dvanácti, na začátku puberty, je vážně smůla. Nemůže to neovlivnit váš život. V tomhle roce mi došlo, že intelekt není to správné lákadlo pozornosti. Nechtěla jsem už být Hermiona. Chtěla jsem být hezká a oblíbená a chtěla jsem kluka a být oblíbená. Zmínila jsem, jak moc jsem chtěla být oblíbená? Ne? Moc. Vysloveně jsem po tom prahla. Ano, i tento rok vyšly mé snahy naprázdno, protože přes veškerou snahu má prořízlá ústa a zaběhlá pověst šprtky zvoraly, ruku v ruce, co se dalo. (A prohrála jsem zase. Oblíbenost nulová, navíc moje vysvědčení ze sedmičky by donutilo plakat i kámen.)

Osmá třída. Touha zapadnout nepolevila. Jakýmsi řízením zlomyslného osudu mi byl tentýž rok naordinován ortopedický korzet na 23 hodin denně. (Viděli jste ten paskvil někdy? Hromada plastu jak od Picassa. Od těch dob nesnáším léto.) Začala jsem se oblékat do trik XXL, ačkoli sama jsem měla velikost XS. Ale maskovalo to korzet. Skoro. Ledabylý chlapecký styl jsem pojala za vlastní. (A snažila se nebrat si osobně věci jako: "Pomůžeš mi, chlapče, roztlačit mou Škodu sto pět?" nebo "Jé, sorry brácho!") Ten rok mi přezdívali Želva.

Devátá třída. Rok absolutního otupění. A věci se s blížícím koncem školy začaly obracet k lepšímu. Okoukala jsem od třídních hvězd techniky upoutávání pozitivní pozornosti. Jak trefně podotkla naše dějepisářka, druhé pololetí deváťáci už jenom vegetovali. Možná za to mohla nerušená mozková hybernace, ale rozhodla jsem se začít uvádět do společnosti nové, extrovertní, nezranitelné a optimistické já. Jasněže nebylo moje. Byla to mizerná koláž reakcí, na něž dostali mí spolužáci pozitivní ohlasy. Musela jsem vypadat směšně. Do té doby introvertní, uzavřená, šedá myš se nutí do role třídní vrby a šaška. Bolestné.

Takže dámy a pánové, zaplať pánbů za střední školu, ačkoli to byla jenom blbá obchodní akademie. Vlezla jsem tam jako skejťák a vylezla jako pin-up.

Když jsem si sedala do zadní lavice u okna, při ruce malý bločík s obrázky kytarových hmatů, (nikdy jsem se je nenaučila a kapelu tedy nezaložila) položila vedle sebe skate, který jsem celou cestu tam i zpět nesla v ruce, protože bych se jinak zabila, ukryla jsem se za zeď podmračeného výrazu a očekávala smršť, která od všech těch Barbie jednoduše musela přijít. Byla jsem připravená odkázat je do patřičných mezí ne právě vybíravým způsobem. K mému překvapení to nebylo nutné.

Ve druháku mi ruplo v bedně. Neustálý pocit, že se na mě lidé dívají, že dělám něco, co je špatné a já nevím co, ten pocit mě doháněl k šílenství.

Vyřešila jsem to svérázně. Hupla jsem do gothic subkultury. Chvíli jsem jen tak oblézala fórum na lide.cz a sbírala informace o vhodných a nevhodných reakcích, o uznávaných a neuznávaných názorech, o lidech a elitách. A když jsem se zařadila mezi kamarády elit, napadlo mě, že nějaký vesmírný zákon přestal fungovat. Tehdy mi to nemohlo být víc ukradené.

Do školy jsem začala nosit podpatky a bohatou krinolínu, korzet a sametovou carmen halenku. Vypadala jsem jak viktoriánská burleska a bylo to prima. Alespoň jsem už věděla, proč na mě lidi tak divně čučej.

Ačkoli celá v černé extravaganci, v té době jsem se lidem jevila jako nepříliš taktní, ostýchavá, nevinná, roztomilá a na-nervy-jdoucí, ale ne nebezpečná. Introvertní flegmatik, snadná oběť.

Snadná oběť. Snadná oběť. Snadná. Snadná. Chyba.

Moje maska mě dovedla do náruče psychopata, muže postrádajícího empatii a posuzující duševní pochody ostatních jen na základě vypozorovaných znaků. Znaky, jaké jsem vypouštěla, byly všechny cizí, navíc neupřímné a já to tehdy ani nemohla ovládnout. Dopadlo to, jak muselo - zklamáním na obou stranách. (Ačkoli jeho zklamání mi vážně žíly netrhá. Muhahahaha!)

Zlomový okamžik mého života nese jeho jméno a mám cukání mu poděkovat. (A vzápětí ho vzít pánví Vok přes xicht.) Ne, nebyla to jeho zásluha, nekonalo se žádné "Jsi tak úžasná, musíš to vědět!" Ne-e-e.

Říká se, že když se dostanete na úplné dno, můžete už jen stoupat. Možná můj pád byla přesně ta terapie, kterou jsem pro život potřebovala. Když jsem se probudila ze sna a zjistila, že jsem byla degradována na kopii vysněného vztahu chlápka, co pro svůj handicap ani nemůže milovat, toho samého, do nějž jsem vložila důvěru a víru, minulost, současnost i budoucnost. Bylo tu děvče. Další kopie, s níž budoval neexistující vztah ve stejnou dobu, kdy předstíral svou lásku ke mně. Měla bych poděkovat jí, protože ona mě (ač nevědomky) donutila bojovat. A na konci našeho boje jsem mohla říct:

Jsem připravena přijmout odpovědnost za své činy. Převzít (ne dostatečně metaforickou) kulku v obálce a nepadnout na kolena.

Jsem připravena kráčet s hlavou hrdě vztyčenou i přes všechnu tu černou minulost a jizvy a vrásky.

Udělala jsem chybu. Byla jsem cizí, ačkoli jsem se uvnitř znala. Ale to nic neznamenalo. Neznamenalo, protože se nikdy nikdo nezajímal o víc než o ten hladký a neporušený povrch bez problémů, které by mohly zastínit jeho vlastní.

Teď jsem tu, jsem silná a hodnotná. Jsem mrcha a měli byste se bát. Protože já budu bojovat. Umím být právě tak bezcitná, jako kdokoli z vás. Ve vaší zaslepenosti sebou samými vám nastavím zrcadlo, které vás oslepí.

Jsem tu, a když už nikdo jiný, já se mám ráda. Protože jsem pochopila, o kolik větší cenu mám proti všem těm kopiím, které mnou kdysi opovrhovaly.

Odkládám masku. A nezáleží na tom, jestli se někomu budu líbit.

Protože se konečně poznám v zrcadle.