Milý deníčku... Po dvaceti letech

7. února 2013 v 16:30 | Girarde |  Ostatní
Milý deníčku.
Protože jsem to tu nechala umřít po přeslici, budu to teď jenom já, mé druhé já a ty. Možná si říkáš, že bych udělala líp, kdybych si rovnou povídala sama pro sebe, ale to bych oficiálně přiznala, že jsem magor, zatímco takhle se mohu považovat za znovuprocitnuvšího umělce. Oba víme, jak tenká je hranice mezi absolutním uměním a čirým šílenstvím.
V poslední době jsem blíž tomu druhému, protože musím ležet v posteli a odpočívat. Suchý kašel plus teplotka plus nuda rovná se zápal plic, rovná se hroznej opruz.
Ale mám svůj sen! Další. Lets do a head count here. Takže za prvé: pracuju na své kariéře coby komiksový malíř (malířka, chtele-li); za druhé, až vyrostu, chci být hééérečka. Jsem ženská, mám pro to nejlepší předpoklady. Zatím mám v repertoáru jen Hecatin monolog z Macbetha - Have I not a reason, beldams, as you are... je to celé kouzelně bestiální.
Stejně jako další monolog, The Serpent's Tale by Leonid Anreyev. Ano, i ten bude v anglině. Mám k tomu jazyku tak nějak lepší vztah. Mým největším problémem v tenhle okamžik je, jak vyřešit audiovizuo záznam, abych si to pak mohla nechat od(b/p)orně strhat na TyTrubce. A kde si udělat studio. Je to celé náramně vzrušující.
A! Koupila jsem si nové boty! Streamlined od Miss L'Fire. Stály mě 3600 Káčé a jsou naprosto worth it.
Krásný, že jo? Třicátý léta, na těch ujíždím. Art déco. Celý z pravý kůže. Včetně toho hada. A PETA se může jít zahrabat s celou svojí kampaní na ochranu práv všehomíra. Muhahahahaaa!

P.s.: Vinu za celkovou nesouvislost textu a myšlenky svaluji na teplotku.
 

Anabáze s hůlkami

19. července 2012 v 16:47 | Girarde |  Olli the KittyCat

 


Je to vážný

14. července 2012 v 16:30 | Girarde

aneb MišiČiči a MiaowLady poprvé na scéně


Ranní rozcvička

12. července 2012 v 16:12 | Girarde |  Olli the KittyCat

Život na hraně (zrcadla)

26. května 2012 v 16:36 | Girarde |  Outfity podle little G
Miluju šatičky. A vůbec všechno, co lze obléci. V mém šatním světě byla móda povýšena na stěžejní komunikační prvek.

Takže když jsem se rozhodovala, kde si založit profil, LOOKBOOK.nu byla jasná volba :D (LookBook, voní hezky :D)

Můj šatní svět se tak trochu míjí s šatními světy lídí kolem mě. A mluvím i o těch nejbližších, ačkoli maminka nad mými úlovky občas prohodí něco ve smyslu "Jé, to jsem taky nosívala. Nedávno jsem to vyhodila." s důrazem na poslední větu a vyčítavým pohledem v očích.
Zrovna dnes ráno jsem se ještě před rodinným velkonákupem stihla poškorpit s rodiči, protože prostě nepůjdu ven neučesaná! (Navíc bych pak nevypadala jako ze 40. let, ale jako od armády spásy, takže jsem rodinnou pohodu obětovala na oltář stylu a nažhavila kulmu.)
Než se někdo zeptá - ano, stálo mi to za to. Posuďte sami:
Jo a to mi připomíná, že jsem se rozhodla hodit si sem tam na blogísek nic neříkající články s fotografiemi zachycujícími the very best of mého šatníku. (Takže postupně odtajním celý svůj šatník :D)

Zmrtvýchvstání

24. května 2012 v 20:24 | Girarde |  Ostatní
Každý deníček, který jsem si kdy vedla, jsem předem nadepsala slovy:
"Milý deníčku - doufám, že na tebe po třech dnech nezapomenu."
Mělo to svůj skutečně dobrý důvod, nicméně úspěšnost byla nulová. Deníčky, do kterých jsem vydržela psát délší dobu, jsem za celý svůj život nashromáždila pouze dva.
První, z týdenního soustředění pěveckého sboru, který psali povinně všichni, což jsme my, (já) z principu protideníčkově založení přešli nesouhlasným brbláním a někteří z nás, (já) vědomi si faktu, že deníčky budou po odpoledním odevzdání pečlivě zkontrolovány, do deníčku psali satirické verše doplněné obrázky.
Druhý deníček jsem si vedla ze zcela prozaického důvodu - abych si mohla dohledat, co jsem dělala předchozí den, neboť moje paměť sahala toliko ke snídani a to pouze za přívětivého počasí.
A skutečně upřímně doufám, že další kapitola tohohle blogísku neponese název "Setkání po dvaceti letech".

No nic. Popojedem! (Tenhle bonmot používám poslední dobou tak často, až se moje maminka nakrkla a rozhodla se, že ho přestanu používat. Když jsem místo toho ukončila konverzaci slovy "No nic - hen hen brm brm!" ruce položila na řidítka fiktivní motorky a nastartovala, maminka vytřeštila oči a vyvěsila na lingvistické frontě bílou vlajku.)
Co je tedy nového v zemi za sedmero horami?
Rozhodla jsem se, že zatočím s leností a začnu dělat spoustu kreativních a užitečných věcí. O ty užitečné se s vámi nepodělím, protože jsem za a) šklíba a protože za b) by to byla z taktického hlediska sebevražda. Navíc by vás to beztak nezajímalo.
Ty kreativní - mám rozdělaný komiks, pár naprosto úžožůžo návrhů na šaty, (na jejichž realizaci se těším jako na nic jinýho) a z nedávné doby se mohu pochlubit několika šílenostmi z DIY šperkovnice.
Plánuji nahodit na blogísek novou omítku, ale ještě mě nechytla múza. Jen už mě irituje ta černá.
A pár nepodstatných osobních prohlášení - miluju hudbu Caro Emerald, zase jsem si okudlala vlasy a je zneklidňující, jak fajn pocit to je, přislíbila jsem módní věrnost 40. letům a nikdy nebudu mít děti. O radostech, jaké skýtá hlídání těch malých -áááááághr- drobečků zase jindy. Předesílám, že to menší káplo na trik, pomocí něhož se dostane z postýlky, aniž by si kdokoliv všiml.

Psychopati nežijí jen v pohádkách aneb co nás ve škole neučili

21. února 2012 v 8:14 | Girarde |  Ostatní
Každé setkání vám vždy něco dá a něco vezme. Mně setkání s psychopatem vzalo víc, než jsem vůbec tušila, že mám a dalo právě tolik, abych usínala s neustálým strachem o svou bezpečnost.

Autor vs. spisovatel

16. února 2012 v 0:08 | Girarde |  Ostatní

Na srdci blogu či jak se to jmenuje se v nedávné době objevil článek na téma oslovování blogerů. Nejsem si jistá, o čem přesně byl, protože už třetí odstavec mě utvrdil v představě, že autor věnuje příliš mnoho pozornosti blbinám. Nicméně oceňuji jeho schopnost rozepsat se o výsledku ankety o pěti volbách na dvě strany A4. (Hrubý odhad. Bylo to jako "tam, tam, tam za tou duhou..."... "...a možná i dál.")

Cítím náhlou a neodbytnou potřebu zveřejnit svůj pohled na věc. (Takže abych si to sama ujasnila...)

Moje oblíbenkyně Arvari se kdysi vyjádřila v tom smyslu, že rozděluje kreativně píšící jedince na dvě skupiny a to "autory" a "spisovatele". Pokud mě paměť nešálí, autory definovala jako ty, kteří svá dílka napsali a vlastní tedy myšlenku, zatímco spisovatele jako ty, jež vlastní talent.

Love isn´t:

15. února 2012 v 11:48 | Girarde (překlad)
Náseldující seznam je překlad ze stránek Bangs and a Bun.
Jedná se o zcela geniální seznam, který by si měla většina děvčat preventivně vytisknout a vylepit. A pokud je děvče recidivista v oblasti autodestruktivních vztahů jako já, doporučuji si seznam vytetovat na viditelné místo.Na rozdíl od delfínka se jedná o tetování přínosné, protože odhalí problém tam, kde ho růžové brýle nevidí a praktické, protože je lepší slyšet od vnoučat "Ty jsi cool babi, nechat si vytetovat grafitti!" než "Jé, Moby Dick! Toho máme v povinný četbě!"

Larry je v nemocnici

14. února 2012 v 23:11 | Girarde |  Ostatní
(Zdravotní poznámka pro příznivce finské hudební scény - Larry Love je tak v pohodě, jak věčně zhulenej kytarista pod pantoflem může bejt. Řeč bude o mém počítači.)

"Tak co s tím notebookem máte?"
"No - stála jste už někdy vedle startujícího airbusu?"

Nevím přesně co Larrymu je nebo jak je to vážné, nic méně podle příznaků mohu zcela bez pochyb říct, že se do servisu dostal za pět minut dvanáct. (Možná i za pět minut jedna, záleží na výsledku diagnostiky.) Byla jen otázka času, kdy chlazení vyvěsí bílou vlajku a ze stran vyšlehnou plamínky. (Znáte ten pocit, kdy si po článku položíte ruce na klávesnici a spálíte si zápěstí? Ne? Já jo.)

Musím poděkovat svému předrahému tatínkovi, který vládne nevídanou mocí vytočit mě v rekordně krátkem čase, ale v dobách těžkých stojí se svým odhodláním a peněženkou pevně po mém boku. A že se na té opravě asi i prohne. Využívám ho a mé srdce tíží vina. (Mírně odlehčená okamžikem, kdy mi tatínek s potutelným úsměvem oznámil, že to dělá jen proto, abych konečně začala chodit spát před půlnocí. Mě nenaštve - zabavila jsem rodinný počítač. Houston sice disponuje ještě jedním, nicméně na dva počítače připadá jediná židle, o kterou budu bojovat do posledního dechu.)
Stejně mamču donutím, aby mi částku na faktuře připsala k nezaměstnaneckému dluhu, který roste tak rychle, jak pomalu ho zvládám splácet.

Víte, původně jsem celou opravu chtěla vyřešit ekonomicky, ve stylu DIY. (Mražený hrášek řeší všechno. Ne - teď zcela vážně:) Jsem přsvědčená, že největší bolístkou chlazení je zanesený větrák. Za dobu, co fičí - a budou tomu brzy čtyři léta - nebyl chudáček ani jednou čištěn - musel nasát tolik věcí, že zbývá jen zasadit frézie a pravidelně zalévat. (V servisu jsem připustila, že kdyby uvnitř našel technik trilobita, nebudu se divit. Slečna na příjmu se uchechtla - netušila, že to nebyl vtip.)

Je-li problémem bordel, pak je ve většině případech řešením úklid. (V ostatních případech se doporučuje defenestrace.) Jedna a jedna je jedenáct, prostě jasná rovnice. Banální operace - vyfoukání/vyštětečkování okolí a výměna chladící pasty - začala u návodu na otevření Larryho tělíčka. A také tam skončila. Tyhle Pavilliony mají náramně sofistikovaný systém otevírání, který byl zcela jistě vynalezan za účelem motivace klienta ke koupi fungl nového kusu už po půl roce běžného užívání.

Doufám, že je Larry v dobrých rukách a že ho ty ruce opraví tak, abych se už v knihovně nemusela schovávat za výrazem -já nic, já muzikant- jen proto, že můj notebook už po zapnutí nahodí otáčky, jako by opravdu chtěl vzlétnout.

Cena vlasů, snů a sebeúcty

13. února 2012 v 22:44 | Girarde |  Ostatní
Všichni máme spoustu přání. Některá se splní, jiná ne, někdy je to dobře, někdy ne.

Jako malá jsem hrozně toužila mít kudrnaté, rudé vlasy a pihy jako Pippi dlouhá punčocha.
Pihy mám dvě a ke štěstí už mi stačí. Jednu na tváři alá Marilyn, jednu na nose, v mých očích vrchol roztomilosti.
Kvůli kudrnatým vlasům moje hlava podstoupila trvalou ondulaci. Čtyřikrát. Pak jsem se nechala ostříhat na krátko. Na sestřih se z mé strany průběžně sypala slova chvály i nenávisti, až mi vlasy dorostly pod ramena a já si je konečně obarvila na ohnivě červeno.
Ale není to ono.
Tohle nejsem já. A ta neupřímnost mi otravuje náladu.
Splnila jsem si všechny tři svoje vlasové sny. Ale už toho bylo dost. Jsem velká holka, trochu předčasně zestárlá, trochu příliš zapšklá. Už neumím vidět v lidech hlavně to dobré a už neběhám po loukách s jeleny. Nemůžu se cítit dobře v dlouhých vlasech. Ale jednoduchý sestřih pod uši, obarvený na kaštan, trochu nuceně intelektuální, trochu hravý, (ne)náročný na péči a zcela pod vlivem art-deco - to jsem já.
To jsem já je to fajn.
Svoje dětské sny jsem si splnila. Neodpustila bych si, kdybych to nezkusila a nelituji jediné minuty, kterou jsem do jejich plnění investovala. Nakonec - bez takové zkušenosti bych jen těžko věděla, co za to stojí a co ne, není-liž?
Nesnáším lež. A tvářit se jako někdo, kdo nejsem, je lež. Lež schovaná v barvě Wellaton.

Fabián Peréz - povolání umělec, bůh

12. února 2012 v 20:34 | Girarde |  Ostatní
Začalo to nevinně. Pod naší obchodní akademií se nechází obchod s uměním a starožitnostmi. V jedné z výloh býval vystavený obraz tanečnice flamenca, kvůli kterému jsem změnila trasu domů a s lehkým srdcem si zašla, jen abych se mohla kochat tím obrazem. Uhranula mi jeho energie. Tak dokonale zachycený okamžik tance, jaký by žádná fotografie nezachytila.
Předevčírem jsem náhodou narazila na tentýž obraz na Google. Jakéžto štěstí, vzhledem ke skutečnsoti, že jsem pátrala pouze po "flamenco dress". Jeho autorem je Fabián Peréz. Moje nová platonická láska!

Dost bylo slov - nechme promluvit umění!



Dívám se a mé tělo uvolňuje tolik endorfinů, jako bych sama tančila!
Tolik vášně a energie a soustředění - a to vše jen z barev a štětců.
Jeho dílo chci mít na zdi. Žádnou kopii - ty zatratí celého ducha - nebo nedejbože plakát! Ne. Originál.
Kdybych si na ten obraz měla vzít hypotéku.




A nakonec Mistr osobně

Indiana Girarde a případ zákeřného lustru

11. února 2012 v 23:40 | Girarde |  Ostatní
Je sobota večer. Půlka víkendu v tahu - fakt, který ve většině lidí vzbudí lítost, mně přináší útěchu. Vážně, když bydlíte s pracujícími rodiči, víkend si s pracovními dny vymění role.

Ještě včera jsem měla docela jasnou představu o tom, jak strávím dnešní den. Plán zahrnoval nafocení oblečení k prodeji a boršč. Zůstalo u boršče a to jen díky tomu, že jsem si ho zcela spratkovitě vydupala a vykňučela. Zcela proti svému charakteru, podotýkám!

Focení bylo zaměněno za zkracování lustru. Máme takový hezký, starý tuzexák. Člověk na něj kouká a nemůže se rozhodnout, jestli se mu líbí, nebo hnusí. Ani já si nejsem jistá. Mám k němu citový vztah. Ale to i ke komunistické obývákové stěně, příšernému zeleno-něco koberci, který za svůj život už minimálně pětkrát změnil barvy a meruňkovým tapetám s viktoriánským vzorem. (Navrhnutém v padesátých letech, kdy se tyhle paneláky stavěly, nedělejte si iluze, žádné Vinohrady.)

Zpátky k lustru. Ta roztomilá věc byla zevně navrhnuta pro vysoké stropy, vstupní haly, prostě do více i méně moderních vil komunistických patolízalů. V našem dva plus nic krát jedna s výškou stropu kolem dvou metrů a půl se klimbal proklatě nízko nad zemí a i ten nejmenší návštěvník se do toho lustru vždycky, ale vždycky majznul. A tak se maminka dnes (hádám, že rozhodnutí předcházela zvučná rána) rozhodla lustr zkrátit. Odšroubovat, ošmikat dráty na krátký jarní sestřih, narvat zpátky, zapojit do elektřiny a hurá jedem.

Jenže maminka naše milovaná to hodila na technicky zdatnějšího tatínka a bezbrannou oběť - mě - a sama si šla hajnout. Ne, že by to nepotřebovala, ale nechat nás takhle na bojové frontě s výdobytkem socialismu se prostě nehodí. (Jo, zkoušeli jsme chrastit klíči, ale nějak se nic nestalo. Jen na nás vlítla, že rušíme.)
Celé to začalo tím, že se tatínek konečně odhodlal a došel si pro šroubovák a štafle. (Tatínek je totiž malý pívo. Nemohla jsem si odpustit poznámku, že ty štafle může uklidit a já si prostě jenom stoupnu na špičky :D Jo, tehdy mi ještě bylo humorno.) Čím víc se v těch šroubkách nimral, tím víc na mě padala skleněná stínidla, která i v bezvětří drží pouze silou vůle. Sundat je a odšroubovat žárovky nás samozřejmě napadlo až někde v kuchyni, když jsme bojovali se zapojením drátů.

Vážně, dělat sestřih metráže jakéhokoliv druhu s řidičem z povolání, to je unikum! Věta "Prostě to vezmeme takhle a pak uvidíme!" padla asi dvacetkrát. Ne a ne a nevysvětlíte mu, že dráty nejsou trasa Praha - Kladno a že tady nebude kam couvat. Jo. Křičela jsem. Ale předtím jsem s opravdu upřímnou snahou mírným tónem vysvětlovala, že když já, jakožto nejvyšší člen rodiny mírně šoupu čelem o nejkratší bambuli, bude tato nezbytně předlohou nové nejdelší bambuli, tedy podle ní vezmeme délku a jedem. Taťka Šmoula na mne upřel zkoumavý zrak a opakoval a opakoval a opakoval, že ta nejkratší musí nejkratší zůstat. Zhádali jsme se takovým způsobem, že se mamka zvedla, sprdla nás oba a prohlásila, že moje řešení je vcelku logické. Tehdy mi tatínek podal štípačky a blahosklonně prohlásil, že si to teda mám našmikat sama. Čula jsem zradu a žádala lepší řešení, když je tak chytrej. Neměl, takže jsem si vyznačila linku a prostě to prubla. Visela jsem na štípačkách celou vahou a jedno vám povím - to byl snad pětka drát! Před očima se mi míhaly všechny mé střihací výplody. Nemusím snad dodávat, že ani jeden nikdy nedopadl dobře. No... Náš lustr je první! Bylo to knop, ale nakonec jsem měděné drátky i celkem úspěšně ojela pájkou. Sice se mi při té příležitosti povedlo ohodit tekutým cínem taťku, tácek i lustr, ale proti očekávání jsem nic nepodpálila.

A tak jsme lustr spojenými silami zase sestavili, aniž bychom vzbudili mamču. Jeho instalace na strop se však neobešla bez obtíží. (Kdo by něco takového v naší rodině čekal? *uchechtnutí tak hořké, že si včely spletly becherovku s pampeliškou*) Elektřina, vedená k lustru skrz zabudovanou džuznu v panelech stropu, se rozhodla dělat cavyky. A tak jeden fázák zůstal taťuldovi v ruce. Zaplať pánbů, že soudruzi z NDR byli natolik prosíraví, aby tam vrazili dva. (Ačkoli oni asi nepředpokládáli, že budeme drátoví pitvat. Na druhou stranu nechápu, co by v jedné tak malé místnůstce dělaly dva lustry. Popojedem...)

No... Lustr funguje. A to aniž by sejmul vetšinu mých šmoulích bratří hned v okamžiku, kdy se rozhodnou vstát z gauče. (Ale bude mi to chybět. Někdy se skutečně uměl trefit!)

Jau. Wow!

10. února 2012 v 23:58 | Girarde |  Ostatní
Dnešní odpoledne jsem strávila v ústřední pražské knihovně, toho času narvané k prasknutí. Seděla jsem na poctivě urvaném místě, před sebou celou knihovnu jako na dlani. (V oddělení encyklopedií, kam nezavítala živá duše. Soudím, že o eklektické znalosti není zájem.) Musím říct, že páni studenti jsou rok od roku hezčí a hezčí. Bohužel - nebylo mi dopřáno vychutnat si tento kulturní zážitek naplno, neboť jsem si uhnala spisovatelský krk.

Zcela upřímně věřím, že když si tenista může pořídit tenisový loket, mohu si já, jako spisovatel (byť zatím amatér) způsobit spisovatelský krk. To máte dřív jak na nový vrata, zvlášť pokud píšete s takovým zaujetím, že se jaksi úplně zapomenete hýbat. Já seděla strnule ohnutá nad papírem dobré čtyři hodiny, v důsledku čehož následující čtyři dny nehnu krkem.

Je to však opomenutelné neštěstí ve štěstí, protože za ty čtyři hodiny jsem rozepsala úvod kapitoly, která byla načrtnuta ve spěchu a jen zběžně, navíc zmíněný úvod byl zaznamenán pouze informativní větou "Domyslet." Říkám si - když jsem z ničeho udělala stranu a čtvrt, co udělám z té původní strany a půl? Ruční psaní má bezesporu svoje výhody. Zaprvé - když se nedaří, můžete se na papíru vyřádit. Škrtat, trhat, kousat, možnosti jsou omezeny jen vlastní fantazií. Zadruhé - psát rukou je zdlouhavé a fyzicky náročné, což dává mozku náskok a ten je tedy neustále alespoň o jednu větu napřed.
Skutečně ze srdce nenávidím okamžik, kdy prsty na klávesnici ztuhnou, nemajíce dalších podnětů. Pak zírám do zdi, mapuji strop, hypnotizuji myš, ale co naplat - proud myšlenek je v nenávratnu a nezbývá, než napsané uložit, word vypnout a zapnout si facebooček. Právě teď ujíždí mé neinspirované já na hře Castleville.

Další vděčnou odreagovačkou je vyhledavač obrázků na Google. Zrovna včera se mi povedl objev století! Ale o tom jindy ;o)

Prázdno

7. února 2012 v 1:03 | Girarde |  Ostatní

Prázdno v přítomnosi.
Prázdno v budousnosti.
Prázdno v duši.


Prázdno kam se podívám, ale nejvíc v mojí hlavě.
Přeju si, abych se zítra probudila a můj mozek fungoval tak jako před lety, než jsem ho nechala zapadat prachem. Můj mozek se podle všeho cítil nedoceněn, v důsledku čehož se na veškerou snahu vybodl a teď mi nechává sežrat následky.

A dobře mi tak. Sakra. Jsem schopná vymyslet sto a jeden příběh na sto a jedno téma, ale ausgerecht hned ne na to, které potřebuju. Ba co víc! Dokonce pro TEN příběh nejsou ani použitelné! To je výsměch. Můj mozek mě nepochybně chce vidět v koutku, s tikem v oku, jak si o hlavu otřískávám pánev.

Autorská krize je bolestná. Velmi.

A když už něco napíšu - většinou jen drobné poznámky zachycující bonmoty, které jsem někde pochytila, nebo mě omylem napadly - je to přestylizované, je to kostrbaté a je to příšerné!

Prosím - názorná ukázka:

V. si upíjel z puntíkovaného hrnku svoje... něco. G. zbystřila.
Pojala jsem podezření.
"V.? To je rajčatová šťáva, co ti ukapává z brčka?"
"No... Když tomu chceš věřit." Odvětil s pramalým zájmem, hlas zastřený jen zvolna odcházející ospalostí.
Ech. Podezření potvrzeno.
"Panebože fujtajxl. Jdi si s tim někam jinam!" G. mávla rukou, jako by věřila, že se jí celý ten výjev skutečně podaří jen tak odmávnout.
Upíří očka zajiskřila - zvedl hlavu a celkem dotčeně se ohradil.
"Jaký fujtajxl? Moje krev není fujtajxl. Tvoje tlačenka je fujtajxl! Jen se na to podívej!"
Překvapena silou odporu, G. skutečně zkontrolovala svou snídani, následně V. počastovala nechápavým výrazem.
"Vždyť je to mrtvé!"
Přísahám, že mu přeskakoval hlas. Domnívám se, že se s mou tlačenkou ztotožnil.
"Závidíš, že ji nemusím honit kolem parku, co?"

Z kontextu vám nevyplyne jedna celkem zásadní věc, totiž že kurzívou jsou psané myšlenkové pochody G. Říká se tomu polopřímá řeč, ale tomu by stejně rozuměla jen hrstka vybraných.

P.s.: Zajímavá věc. Šoupnu to na blogísek, jakože ke zveřejnění a najednou tu připíšu, tu umáznu a už to není taková patlanina! (Ačkoli do Pulitzera to má stále daleko.)

Rodičovská podpora

28. ledna 2012 v 20:53 | Girarde |  Ostatní
Dnes to bude krátké a ostré jako břitva. Nebo spíše - ostré jako humor mého milovaného tatínka.

Dívali jsme se spolu na velmi motivující reportáž o chlapci, který v osmnácti sestavil vlastní rentgen. (Prosím všechny, kteří si vzpomněli na Sheldona Coopera, aby se alespoň pokusili udusit záchvat smíchu v polštáři.) Nyní mu nejlepší z nejlepších univerzit posílají nabídky stipendií. Gratulujeme. Nicméně to zajímavé přišlo až nakonec, když chlapce požádali o radu ostatním.

"Když chcete být v osmnácti úspěšní, musíte na tom začít pracovat už od osmi."

V ten okamžik můj milující tatínek pokýval hlavou, podíval se na mě a zcela vážně prohlásil: "A jsi v prdeli."

Jestli v životě něco dokážu, nejvíce překvapení budou mí rodiče. :D


Books, tea and EBM

28. ledna 2012 v 1:24 | Girarde

(...protože drugs, sex and rock'n'roll už nefrčí)

Už jsem se zmínila, jak moc miluju Crüxshadows? Ne? Tak se zmiňuju teď. Tenhle song si pouštím už po dvacátý třetí. A ještě mě neomrzel :D
Ne vážně, Rogue je múza. Pan Ananas ví, jak rozvířit mou fantazii tím správným, produktivním směrem.

Cesta do pekel? Našla jsem zkratku.

23. ledna 2012 v 22:12 | Girarde |  Ostatní
Ach bože. Poslední dobou jsem podlehla "na-všechno-kašlu-a-jedu-si-to svoje" náladám, které se mi vždycky, ale VŽDYCKY vymstí.

Hrabe všem spisovatelům, nebo jenom mně?

4. ledna 2012 v 18:30 | Girarde

...aneb rande s postavami mojí knihy

V poslední době (tak týden zpátky) jsem se začala zase pořádně věnovat knize, jejíž námět jsem rozpracovala dva roky zpátky, pod heslem "Může Mayer, můžu taky."

Udělala jsem pár personálních změn, přibrala kamarádku do spoluautorského tandemu a mám z toho všeho fakt dobrej pocit, až na to, že se zaboha nejsem schopná dokopat k psaní. Jako bych úplně zapomněla, jak na to. Sednu k Larrymu, položím prsty na klávesnici a nic. (No... Po pěti minutách mám alespoň ohřáté ruce, protože Larry už ve svém důchodovém věku nestíhá chladit.)

Nic méně - dnes jsem zaznamenala převrat. Vážně - úplně normálně se točím na kancelářské sesli, přemýšlím o příběhu a postavách a všem okolo a najednou si začnu povídat s hlavní postavou, jako by seděla vedle mě a měla mi co sdělit.

Vysvětlila jsem jí, že jsme obě zoufalé a ona se mě zeptala, jestli mám ještě nějakou novinku, kterou už stihl probrat celý svět.

Kdybych nebyla tak zatraceně v depresi a neměla problémy s upírem, jehož charakter ne a ne a nejsem schopná dát dohromady, možná bych z toho měla i radost.

Každopádně jsem se potřebovala pochlubit.

Takže zase pa, jdu si pokecat s fiktivním upírem.

Další články


Kam dál