Kdo mě zná tomu nevěřil. Taťka mi dokonce ještě v Berlíně psal, že se furt ještě můžu vrátit. Ale já se nevrátila.
Překonala jsem dokonce i tu příšernou cestu trajektem, kterou nevyvážila ani vlastní kajuta s koupelnou. (Možná proto, že byla jako ta z nejlacinějších až na dně lodi a tak mi k uchu během noci doléhaly zvuky ledu, tříštícího se o lodní trup. Ale spíš to bude tím histeráčkem, co jsem si během noci užila, takže jsem k ránu stála před zrcadlem a maskovala pytle pod i nad očima.)