Coming home!

4. dubna 2011 v 11:11 | Girarde |  Finsko
Neodvratně se blíží to, co jednou muselo přijít. (Jen jsem nečekala, že to přijde po měsíci a dvou týdnech.)
Jedu domů.
Proč už po měsíci, když jsem původně měla v plánu zakotvit tu minimálně na půl roku? Odpověď je nasnadě. Ruply mi nervy. Moje trpělivost se jednoduše dostala pod palbu z hned několika stran a obrana padla.


Takže jsem se vymluvila na obligátní smrt strýčka z patnáctého kolena. (Promiň strejdo, ale víš jak to je, když tě někdo prohlásí za mrtvého, říká se, že budeš žít dlouho. Doufám, že to funguje. Sakra, měla jsem se vymluvit na sestřenici, takhle mám pocit, že maluju čerta na zeď.)
Takže do detailu - proč?
Protože na žádost respektování soukromí alespoň v rámci mého pokoje jakožto jediného útočiště mi M odpověděla, že asi těžko, protože to je součást domu.
Protože děti jsou sobečtí spratci a rodiče je v tom ještě podporují, mají přece "strong will" a to musíme respektovat. Nemusíme. A nerespektujeme. A děti s tím mají mnohem menší problém než jejich matka. Víte, je snadné nabýt autoritu, když máte silný hlas v kombinaci s výbornou akustikou dětského pokoje. Když v sobě najdete dost síly na to, abyste popadli devíti letého kluka za flígr, nadzvedli a vyhráli v bitvě o ovladač k televizi, kterou vůbec neměl co zapínat. Když se umíte tvářit tak, že i Satan by se krčil v koutku.
Pravdou je, že jakmile přestanu být jedinou autoritou v domě, tj. když se vrátí jeden z rodičů, (rozhodla jsem se jejich wannabe autoritu respektovat. - ze slušnosti) mám útrum. Ale ani mě to moc nebere. Dokud kolem mě neproběhne nejstarší kluk (9) a neodhodí svou mladší sestru (4) do sněhu, kde se klidně může schovávat šutr. Víte, jak se staví k faktu, že z jejího nejstaršího se v minutě mohl stát vrah, jejich vypečená maminka? "No ona ho pošťuchovala, to nesmíš tak brát." Neberu. Nakonec, měla bych o starost míň a jí by třeba konečně něco docvaklo... ...Bože, jsem naivní, jí se nikdy nerozsvítí.
Takže to máme ignoraci mého soukromí, děti spratky, dále je tu naprostá ignorace mojí pracovní doby.
Finská au-pair má pracovat maximálně 30 hodin týdně. Stanoveno zákonem. Já makám jak debil 48 a ještě si na mě chodí chladit žáhu, když se blbě vyspí.
Naprosto postrádají čest a vychování.
Jak jsem k tomu došla? K poznatku o cti v okamžiku, kdy jsem po ní chtěla pracovní smlouvu. Vymluvila se, že by mi z 250 musela platit jen polovinu, kvůli 50% dani. Guess what. Bingo. 250 je zákonem stanovené minimum po zdanění. Kdyby mi rovnou řekla, že na to nemá.
Vychování? Tak to je každý den něco. Začneme u stolovacích návyků. Ze všech stran samé mlask, srk, krk, no prostě fuj. Nemluvě o tom, kde všude nacházím při úklidu zbytky jídla.
Pak je tu ta věc s respektem k ostatním, v tomto případě mé osobě.
A navíc dělají neskutečný bordel a čekají, že za nima budu chodit a všechno uklízet. Přijdou, odkoupnou boty na hromadu, oblečení pohází po podlaze, v kuchyni taky nechávají všechno tak, jak jim to odpadlo od ruky a největší lahůdka je způsob, jakým skladují vyprané a vyžehlené oblečení.
Je toho tak moc, že mě představa kompletního sepsání děsí víc jak svatební obřad.
Takže to ukončím slovy - už mám sbaleno a jediný problém, který teď řeším je, jak se krucipíseček stihnu v Koupiu vysoukat z vlaku s kufry kolem 50 kilo, abych během osmi minut stihla přestoupit na vlak do Helsinek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama