Návštěva Kuopia s více/méně šťastným koncem

3. dubna 2011 v 19:53 | Girarde |  Finsko
Ráno nebylo vůbec tak hektické, jak jsem očekávala. Tedy, dokud si to nepřibaletil HF s tím svým "We should go!", když jsem ještě v triku.


Vlastně jsem se vykopala kolem třičtvrtě na sedm, nejsem si jistá proč přesně, ale mám intenzivní pocit, že v tom měla prsty nejstarší z holek, která je po ránu nějak plná energie. (Tou dobou lítala po playroom, kterou mám hned vedle a která je oddělená jen nedovíratelnými dveřmi.) Ale snažila se nehlučet a dokonce ten pokoj uklidila, beruška moje zlatá. Zjevně mi chtěla udělat radost :o) Mám je ráda. Všechny. I když to jsou strašný spratci.
Udělala jsem si na hlavě vlasy, na xicht namalovala obličej a rozhodla se vlítnout na to napodruhé trošku ve stylu. Postupně jsem zjišťovala, že na to zas až tak ve stylu nevlítnu, protože na ohoz, jaký jsem si sestavila, je venku moc klendra, protože se mi na obličeji vysypalo něco, co ne zas tak vzdáleně připomíná alergii na stres, protože můj oblíbený zlololita kabát oslintal boxer a protože sněhule ve vás femme fatale prostě neprobudí. Takže jsem si meditovala a meditovala, smiřovala se a smiřovala, až jsem se dosmiřovala k té části s přibaletivším se HF, jak jsem zmiňovala výše.
Samozřejmě jsem si při všem tom přemýšlení zapomněla sbalit, takže jsem navlíkla svetr, naházela věci do baťůžku, nasoukala se do kabátu, vylezla z pokoje, abych se zase vrátila pro foťák, došla až do kuchyně, abych se vrátila pro sluneční brýle, (ne, tohle není otázka stylu, spíš problém s paprsky odrážejícími se od sněhu, ve Finsku tedy odevšad) vrátila se konečně pro boty, do kterých jsem se nasoukala až po dost dlouhé chvíli a konečně! ... Rukavice. Sakra! Takže zpátky do pokoje a pak ale už opravdu hurá ven a do auta, ať tolik nezdržuju. Otevřela jsem dveře, stále s trochou pochybností, jestli je plán vážně takový, že pojedu s ním, protože jejich způsob plánování není nikdy úplně jednoznačný. Prostě postrádají organizační schopnosti. Příležitost, abych objevila ty své, mimochodem. Rodinu jsem si nemohla vybrat líp.
Konečně sedím v autě, s mizerně nasazeným baretem, rozepnutým kabátem, vyhrnutou nohavicí a věcmi tak nějak všude. Ale sedím, všechno oukej, takže zbytek mě nepalí a nazdar. Ale ne. Zapomněla jsem mapu. Takže pravděpodobnost, že najdu obchody s plavkami, co jsem si vyhlídla, je mizivá. (Plavky v zimě? Ve Finsku? ...Ne, nehráblo mi. To jen holky zbožňují plavání a Marjo se rozhodla, že jim vyjde vstříc, když už se oteplilo na teploty kolem nuly. Co dělají v mrazech - jakkoli minimálních - s navlhlými nebo rovnou mokrými vlasy, mi již nesdělila.) Kašlu na to.
V Siilinjärvi jsme s HF vyřídili problém cestovného, koupili mi měsíční permanentku s tím, že mi to strhnou z výplaty. Stovečka. No pozdrav pánbů. Čekala jsem polovinu, popravdě. Jo, tady se za služby prohnete.
A pak jsme se rozdělili. HF frčel do Iisalmi, kde pracuje a které je presně opačným směrem, než kterým kvůli mně jel vyřídit tu kartu. Ten chlap je vážně svatej. Celej den maká, pak přijde domu a krotí hurikány. Má můj obdiv. Navíc je neskutečně trpělivý a skromný. Já bych to řezala jen by to lítalo, ale on ne, on jim domlouvá.
V Kuopiu jsem to vzala rovnou na vlakové nádraží, do bistra. Udělám si z toho malou soukromou tradici. Jednak se ráno nestíhám nasnídat a druhak jsem v Kuopiu vždycky moc brzo a nebudu mrznout venku jak koza, když si můžu dát to príma kakao.
Vyšla jsem z bistra a napadlo mě, že by bylo fajn konečně zapojit Pierra. Můj foťák, seznamte se. Takže pofoceníčko, kurz a pak lov na bankomat. Jako na potvoru první dva v okolí nefungovaly. Našla jsem třetí, který mi ale nahlásil malfunction. Nevzdala jsem to, prohlédla jsem si rtěnky od Diora a Ives Saint Laurenta (Dior vítězí) a vrhla se na něj zase. Tentokráte jsem vyhrála. Hurá. S šedesáti euro v kapse se v cizím mětě cítíte zase o něco víc doma.
Takže jsem se vydala směr HáeMko a po zkušenosti s přiskřípnutou bagetou se rozhodla pořídit si jednu z těch žůžo úžo velkých kabel v přírodních barvách. (Ne, žádná Zelená je tráva, hezky kůže a plátno!) Po dvou týdnech na cukrovinkové dietě, kterou HM nastolila celé rodině mi zásadně klesla hladina čokolády v krvi, takže další nákupní zastávkou byl supermarket. Vážně, nemít tu modrou tašku Unicef, co jsem nafasovala ke kabele, neměla bych to kam dát. Nicméně v mojí peněžence se zase uvolnilo místo na bankovky.
Jo a koupila jsem si príma zubáček. Abych ho následně mohla zapomenout v obchodě. Prostě perla...
Nicméně tentokrát jsem jela tím správným autobusem, takže jsem si ušetřila pět kilometrů s těžkou taškou.


V Pölje (home sweet almost-home) dne 8. 3. 2011
***






















***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama