Proč miluji Finsko

3. dubna 2011 v 17:38 | Girarde |  Finsko
Miluju Finsko. Vážně moc. Strašně moc!

Miluju Finsko i s tou klendrou v pokoji po ránu, protože bydlím ve starém domě, v přízemí, se dvěma velkými okny, kterými uniká těžce naspořené teplo.

Miluju Finsko i s tou cukr-maso dietou, kterou HM naordinovala celé rodině. (Maso není dost bio a cukru se podle ní přejedli o vánocích)

Miluju Finsko i v týhle díře, kterou se bojím na úřadech pojmenovat, protože Pöljä ve finštině znamená něco jako pitomý. Supr. Hlavně v bance. "Where are you living?" "Pöljä" "Sorry?!"



Z týhle díry to máte daleko i na nejbližší autobusovou zastávku.
Takže jsem vlastně celkem ráda, že mám jazykový kurz jen jednou za týden. Jenže zase na druhou stranu ne, protože tam je spousta príma lidí. Poslední slova jsou důležitá, protože přes týden lidi nepotkám, natož prima, nebo spoustu. Prostě obydlená zatáčka. Nenaděláte nic.

Ale je pravda, že to, co mě motivuje přežít od středy do pondělí je úterní jazykový kurz v Kuopiu, 40 minut cesty busem, co jezdí jednou za hodinu.

Když jsem tam jela minulý týden poprvé, byla jsem ještě neotrkané pídě, co se bojí udělat krok, protože pravděpodobnost chyby je pade na pade a prakticky od rána je nutno řídit se heslem hop, nebo zůstaň, kde jsi. Což mimochodem vůbec není můj styl. Neumím se rozhodovat. A upřímně, tohle je pěkně hloupá cesta, jak si osvojit nové vlastnosti. Ale nenaděláte nic, uprostřed země, kde skorem nikoho neznáte.
Takže jsem stála na zastávce, kam mě poslal HF a vejrala směrem, ze kterého jsem očekávala autobus. Vynořil se zpoza kopce celkem záhy, nestála jsem tam ani deset minut. Je to zvláštní, ale tady jsem si hodně rychle upravila časoprostorové vnímání. Půl hodina čekání na bus je "chvilka", 100 kiláků "kousek".
Když jsem se domluvila s řidičem, kam že to vlastně jedu a kolik za to vypláznu, (7 euro jen to fičí za cestu tam...) usadila jsem se na sedačce a koukala kolem. Kolem osmé ráno toho v autobuse moc nenakoukáte, nechcete-li volit miss Kyselý xicht. Takže jsem radši koukala z okna a mapovala okolí, což se ukázalo jako neskutečně dobrý nápad při cestě zpět. Spoléhala jsem na to, že vystupuju na konečný a řidič mě případně určitě vykope na správném místě - v Kuopiu. Nakonec ani nemusel, prostě jsem se připojila k davu.
Očekávala jsem, že ulici, kde se koná kurz, budu hledat pořádně dlouho, a to i přes fakt, že jsem den předtím šmírovala google maps. Proto jsem měla dvouhodinovou rezervu, koneckonců. No, zabralo mi to asi dvacet minut. Takže jsem se odhodlala, zapomněla na svou extrémě stydlivou přirozenost, opřela se do dveří, abych... Abych narazila na další dveře. Sice to byla jen skleněná stěna, ale stejně - překážka! Fujky. Navíc se zdálo, že uvnitř nikdo není. Takže jsem pár minutek obejdovala před skleníkem, když v tu co nevidím - ten recepční, co ho mají na facebooku! Supr. Zjevně si dělal kafčo. No, takže jsem se zase opřela do dveří a šla se informovat ohledně kurzu. Mimochodem, už jsem říkala, jak moc velký problém mám, co se komunikace s chlapy týče? Nemyslím tradiční kozu na ledě, já se prostě vysloveně bojím s nimi mluvit. O čemkoliv. Takže si takhle vlezu do dveří s velice shy "Hi..." a on se na mě koukne, cože to chci. Ale oukej. Vymáčknu se, hezky po anglicku a on mě začne cpát informacema. Mimochodem, rozumět mu je fakt problém.
Když jsem zase vylezla na ulici, (nabídl mi, že tam můžu počkat na kurz, dát si kafčo a tak, ale já odmítla, měla jsem hlad a chtěla jsem se vydat na lov bagety) šla jsem směrem, který sliboval obchod s jídlem. Omyl. Kam se koukám, všude jen serepetičky do bytu. Hezký, ale stolní skleníky nejím. Pátrala jsem dlouho. Asi pět minut. Ano, to je dlouho, alespoň pro můj kručící žaludek. Nakonec jsem zvolila směr kuopijské nádraží, odkud mě vyzvedával prvně HF a kde jsem si matně pamatovala jakési bistro. A které navíc bylo asi padesát metrů od místa, kde jsem meditovala nad dalším směrem.
Bylo tam, ve své blyštivé obyčejnosti. Byla tam i bagetka. A byla tam coca-cola. A bylo tam něco, co překypovalo cukrem. No prostě B-L-A-H-O.
A pak jsem konečně mohla oslintávat výlohy. Teď jsem ze skleníku měla úplně jiný kulturní zážitek.
Když přišlo na samotný kurz, který je mimochodem bezplatný, což je pro mě těžký šok, zjistila jsem, že ta učitelka, o které pán na recepci tvrdil, že je skvělá, je vážně skvělá. Miluju jí. Je jí sedmdesát a vypadá a chová se tak na pade. Tak energická a plná života - nakonec - jako každá finská žena, jak tak koukám kolem sebe :D

P.s.: K těm akčním finským ženám - když jsem se ten den vracela z Kuopia zpátky, neměla jsem šajna na které nástupiště si stoupnout, natož do kterého autobusu vlézt. Rozhodnutí ulovit nejblíže stojící dámu se ukázalo jako nanejvýš šťastná volba. Řekla mi, kam si stoupnout a já si spokojeně vytáhla toust a začala obědvat. O pár soust později se na jedno z nástupišť došoural autobus, na který ona ctihodná paní nastoupila. Zatímco autobusák už dávno zavřel dveře, já se toulala kolem rozpisu jízd na nástupišti vedle a s dalším toustem v ruce zkoumala co, kam a kdy. Najednou kolem mě projížděl již zminovaný bus, aby hned vedle mě zastavil a otevřel dveře. Ano, ta skvělá dáma si mě všimla, donutila řidiče zastavit a vysvětlila mi, že jestli jedu do Pölji, tenhle autobus staví u Pöljské školy, která je nějakých pět kilometrů od vesnice. Prostě kousek. A víte co? Takhle mateřské jsou ke mně ve Finsku skoro všechny ženy :o) I proto to tu miluju - mohlo by se snad něco takového stát v Čechách? Pochybuji.

V Pölje dne 8. 3. 2011







 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama