Strastiplná středa

6. dubna 2011 v 23:49 | Girarde |  Finsko
Strastiplná a ŠÍLENÁ středa.
Den začínal jako vždycky, jen s tím rozdílem, že tentokráte se ze školy vraceli mí nejstarší pospolu. To znamenalo očekávat, že Tiitus donutí Pippi vystoupit o zastávku dřív. Naštěstí rozdíl jen asi padesáti metrů. Vystoupili tam, kde měli. Aspoň něco, ačkoli dobíhat s boxerem je příšerný zážitek - jakmile se jednou rozběhne, už ho nezastavíte. Takže se rozbíháte, abyste ho o pár kroků zase brzdili. Juch.
Doběhla jsem děcka, nahnala do řady, hepy jak troje sáňky v řadě. Možná že dnešek nebude tak vyčerpávající.
Omyl.
Byl.


Představte si, že jdete lesní cetou - v pravo les, vlevo hezký domek klasicky finské architektury, vedle něj ohrada, plná nadšeně pobíhajících psíků. Vzduch je tak svěží, jak jen může být.
Může tohle být obraz stresové situace?
Ano.
Pokud si přimyslíte boxera, který zdrhnul rafat na ty chlupatý mrchy. Chtěl se kamarádit.
Pokud přimyslíte bábu, co se vysoukala z domku s koštětem a jala se řvát na moje děti. A pak na mne. Rozhodla jsem se projevit snahu - zeptala jsem se, zda mluví anglicky. Nemluvila. Ale řvala na mě dál. Tak jsem oignorovala její hysterii a provokativně se začala culit na jednu z těch chlupatých minioblud, která na mě štěkala v rohu klece.
Asi jsem bábu vytočila.
Nebo jí napadlo, že jí nerozumím. (Škoda. Chtěla jsem na ní řvát po česku. A můj hlas se nese lesem mnohem lépe, jak jsem si později ozkoušela.)
Možná jí docvaklo, že se s ní v tomhle jejím stavu jednoduše bavit nebudu.
Tak či tak, zavolala si na pomoc děvče kolem pětadvaceti.
Dívka naštěstí úroveň měla, takže jsem se rozhodla vyslechnout její přání a jít ulovit psisko.
Modlitba, aby psisko neulovilo mne, byla vyslyšena.
Ba co víc - psisko se poslušně došoupalo na silnici, přesně jak jsem předpokládala, když jsem ho... Ehmehm... Pouštěla z vodítka.
Názorně jsem Rema sprdla. A pak mu dala slib, že jestli příště přeskočí plot, má u mne flákotu masa za každou zakousnutou bestii.
Tamta ženština ještě cosi halekala mým směrem, ovšem mé "Ještě chvíli na mě řvěte a zakousnu vám ty potvory sama!" poněkud zaniklo v prásknutí dveřmi.
Z lesa jsem odcházela pořádně vytočená.
Ale den nekončil...
...Ačkoli bych si to opravdu přála. A to jsem ani nevěděla, co mě ještě čeká.
Dětičky si kolem čtvrté hodiny navlékly bundičky, botičky a šly se do deště projet na kole.
Mojí prací je podporovat je v bohulibé činnosti jako je sport, takže jsem sbalila Rema a mezi futra a západku vrazila rukavici, aby se dveře nezabouchly, protože nemám klič.
Co myslíte? Tiitus se v jeden ookamžik vytratil. "Misä on Tiitus, Pihla?" "Talossa!" "OK."
Pihla měla pravdu. Tiitus byl v domě. Nějakou chvíli. Když jsme se s Pihlou vracely zpátky, uslyšela jsem ho za svými zády. Pihla se mě pantomimou zeptala, jestli mám klíč. A já se zdráhala uvěřit děsiv= skutečnosti.
Naděje zemřela ve forhausu.
Tiitus zabouchl dveře.
Za mnou stály dvě na kost promáčené děti, předemnou jedny nevykopnutelné dveře. (Jo, už jsem to zkoušela.)
A tak se stalo, že Gigi obcházela barák a bušila do oken ve snaze alespoň jedno z nich otevřít. Když povolil venkovní rám, byl tu pořád ještě ten druhý, uvnitř. Proklínala jsem je za nápad vyměnit dřevo za plast.
Až tu náhle - jedno okno nebylo zamčené!
Hurá!
Bylo jen dva metry nad zemí.
A tak jsem se sápala po zdi, že by Spiderman utřel závistivou slinu, soukala se okýnkem 40x70cm a s bolestným "au" dopadla na podlahu obýváku.
Vítěz.
Po zbytek dne se nic zvláštního nestalo, jen jsem byla unavená jak kotě.
Takže pac a pusu, jdu si lehnout. Dobrou noc :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama