S maskou a bez masky

10. prosince 2011 v 14:03 | Girarde |  Ostatní
Dříve či později ji nasadíme všichni. A než se její podoba ustálí, inspirujeme se, hledáme a opičíme, mnohdy až do ztráty vlastní osobnosti. A okamžikem, kdy najdeme sebe samé ve stavu, v jakém jsme chtěli být, ale nikdy jsme v něm být neměli, tím okamžikem naše milostná avantýra s maskou nekončí. Naopak. Teprve začíná.

S maskou je to právě takové jako s láskou. Je to dnes a denně aplikovaná chyba, nevhodná pro praktický život a přesto nezbytná pro všední den. Najdou se zastánci vhodnosti i nevhodnosti, chybovatosti a nechybovatosti celé věci, ale ať už bude výsledek argumentace mezi oběma stranami jakýkoliv, nebude mít ani ten nejmenší vliv na jedinou vteřinu našeho života.

Život s maskou je otázka životního postoje.

Dám vám příklad - mne.

Jsem nestálá. Emotivní. Labilní. Introvert a cholerik. A taky trpím maniodepresí. (Zeptejte se strýčka Google.) Podle toho vypadá můj život, přístup a pohled na svět.

Nemůžu vám popsat svou současnou masku. Snažím se ji sundat od doby, kdy jsem pochopila, jak moc jsem ztratila, když jsem se zřekla sebe. Ne že bych si chtěla nechat svůj stav pro epické PŘED a epičtější PO, problém je celkem prozaický - nevím, kde začínám a kde končím. Rozplynula jsem se do vypůjčených úsměvů, okopírovaných pohledů, umělých pohybů. Podívám se do zrcadla a jsem si cizí. Nevím, kým jsem byla včera. Nevím, kým jsem dnes a nemám zdání, kým bych mohla být zítra. Snažím se být sama sebou. Snažím se najít sílu a bojovat za sebe, protože jen taková mám na tomhle světě místo.

Došla jsem daleko. A přesto ani na polovinu cesty k cíli.

Začátek cesty Údolím masek byl celkem očekávatelný. Vzpomínám si, že ve školce jsem byla z nějakého důvodu velmi populární. Možná díky tomu, jak moc předškolní děti lpí na svých dospělých vzorech. A já byla u dospělých vždycky oblíbená. Což mě sice dovedlo k tomu, že si o mně mladší ročníky štěbetaly jako o "malé Girardince", ale co už. Byla jsem oblíbená pro sebe samu a bylo to tak samozřejmé!

A pak přišel šok. První třída a banda prcků, s jejichž nepochopením, neúctou a absencí respektu k mé osobě (věci, na které jsem byla zvyklá - cítíte ten problémek? Ve školce jsem byla zvyklá na respekt. Ach…) jsem se jednoduše nedokázala vyrovnat. Netušila jsem, co přesně nechápou na tom, co jim povídám. Proč na mě koukají jako na UFO, proboha? Copak mi rostou tykadla? (Měla jsem tehdy IQ 160.)Nerozuměla jsem pravidlům jejich her a intrik a tak mi ujel vlak společenské sounáležitosti. A od té doby jsem se zařadila jen do mála kolektivů. To je už dobře... Kolik - 14 let? Bože můj. Stárnu.

Jojo, i v mém příběhu najdete šikanu. A hromadu a hromadu vyplýtvaných kilojoulů ve snaze zapadnout, ať už to znamenalo cokoli. (No... Nikdy jsem nezačala kouřit nebo pít, ale hádám, že to bylo jen kvůli pudu sebezáchovy. Natáhla bych bačkory, ještě než bych viděla dno štamprdlete.) Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, vždycky jsem ze všeho vylezla jako hodná holka, ta, co jí maj' učitelé rádi. No jasně že na mě děcka měla alergii.

Takže pozor, shrnutí druhého stupně základní školy, zlomového pro mou osobnost:

Šestá třída: to jsem ještě věřila, že když budu chytrá (hooodně chytrá a budu se hezky učit a všechno vědět) bude všechno fajn a budu pro ně zajímavá. (Říkali mi Hermiona.) Čerstvě jsem přestoupila a současná třída měla už svoje kasty vytvořené. Dostala jsem se do pozice konkurence a ať už jsem byla sebeméně nebezpečná, byla jsem hrozba, se kterou se uměli vypořádat s přehledem. Řekla bych, že mě nad vodou držela jenom Lucka, holčina, ke které jsem si přisedla hned první den a jejíž společenský status na tom byl stejně bledě jako můj. Bože díky za spasitelský komplex. Byla jsem silná pro ni a tím pádem i pro sebe. Věděla jsem, že musím. Byl to pocit zodpovědnosti za slabší, co mi dávalo sílu a chuť bojovat, ignorovat a odpálkovávat jedovaté glosy ještě jedovatějšími, plnými ironie a sarkasmu.

Sedmá třída: být vyvržencem ve dvanácti, na začátku puberty, je vážně smůla. Nemůže to neovlivnit váš život. V tomhle roce mi došlo, že intelekt není to správné lákadlo pozornosti. Nechtěla jsem už být Hermiona. Chtěla jsem být hezká a oblíbená a chtěla jsem kluka a být oblíbená. Zmínila jsem, jak moc jsem chtěla být oblíbená? Ne? Moc. Vysloveně jsem po tom prahla. Ano, i tento rok vyšly mé snahy naprázdno, protože přes veškerou snahu má prořízlá ústa a zaběhlá pověst šprtky zvoraly, ruku v ruce, co se dalo. (A prohrála jsem zase. Oblíbenost nulová, navíc moje vysvědčení ze sedmičky by donutilo plakat i kámen.)

Osmá třída. Touha zapadnout nepolevila. Jakýmsi řízením zlomyslného osudu mi byl tentýž rok naordinován ortopedický korzet na 23 hodin denně. (Viděli jste ten paskvil někdy? Hromada plastu jak od Picassa. Od těch dob nesnáším léto.) Začala jsem se oblékat do trik XXL, ačkoli sama jsem měla velikost XS. Ale maskovalo to korzet. Skoro. Ledabylý chlapecký styl jsem pojala za vlastní. (A snažila se nebrat si osobně věci jako: "Pomůžeš mi, chlapče, roztlačit mou Škodu sto pět?" nebo "Jé, sorry brácho!") Ten rok mi přezdívali Želva.

Devátá třída. Rok absolutního otupění. A věci se s blížícím koncem školy začaly obracet k lepšímu. Okoukala jsem od třídních hvězd techniky upoutávání pozitivní pozornosti. Jak trefně podotkla naše dějepisářka, druhé pololetí deváťáci už jenom vegetovali. Možná za to mohla nerušená mozková hybernace, ale rozhodla jsem se začít uvádět do společnosti nové, extrovertní, nezranitelné a optimistické já. Jasněže nebylo moje. Byla to mizerná koláž reakcí, na něž dostali mí spolužáci pozitivní ohlasy. Musela jsem vypadat směšně. Do té doby introvertní, uzavřená, šedá myš se nutí do role třídní vrby a šaška. Bolestné.

Takže dámy a pánové, zaplať pánbů za střední školu, ačkoli to byla jenom blbá obchodní akademie. Vlezla jsem tam jako skejťák a vylezla jako pin-up.

Když jsem si sedala do zadní lavice u okna, při ruce malý bločík s obrázky kytarových hmatů, (nikdy jsem se je nenaučila a kapelu tedy nezaložila) položila vedle sebe skate, který jsem celou cestu tam i zpět nesla v ruce, protože bych se jinak zabila, ukryla jsem se za zeď podmračeného výrazu a očekávala smršť, která od všech těch Barbie jednoduše musela přijít. Byla jsem připravená odkázat je do patřičných mezí ne právě vybíravým způsobem. K mému překvapení to nebylo nutné.

Ve druháku mi ruplo v bedně. Neustálý pocit, že se na mě lidé dívají, že dělám něco, co je špatné a já nevím co, ten pocit mě doháněl k šílenství.

Vyřešila jsem to svérázně. Hupla jsem do gothic subkultury. Chvíli jsem jen tak oblézala fórum na lide.cz a sbírala informace o vhodných a nevhodných reakcích, o uznávaných a neuznávaných názorech, o lidech a elitách. A když jsem se zařadila mezi kamarády elit, napadlo mě, že nějaký vesmírný zákon přestal fungovat. Tehdy mi to nemohlo být víc ukradené.

Do školy jsem začala nosit podpatky a bohatou krinolínu, korzet a sametovou carmen halenku. Vypadala jsem jak viktoriánská burleska a bylo to prima. Alespoň jsem už věděla, proč na mě lidi tak divně čučej.

Ačkoli celá v černé extravaganci, v té době jsem se lidem jevila jako nepříliš taktní, ostýchavá, nevinná, roztomilá a na-nervy-jdoucí, ale ne nebezpečná. Introvertní flegmatik, snadná oběť.

Snadná oběť. Snadná oběť. Snadná. Snadná. Chyba.

Moje maska mě dovedla do náruče psychopata, muže postrádajícího empatii a posuzující duševní pochody ostatních jen na základě vypozorovaných znaků. Znaky, jaké jsem vypouštěla, byly všechny cizí, navíc neupřímné a já to tehdy ani nemohla ovládnout. Dopadlo to, jak muselo - zklamáním na obou stranách. (Ačkoli jeho zklamání mi vážně žíly netrhá. Muhahahaha!)

Zlomový okamžik mého života nese jeho jméno a mám cukání mu poděkovat. (A vzápětí ho vzít pánví Vok přes xicht.) Ne, nebyla to jeho zásluha, nekonalo se žádné "Jsi tak úžasná, musíš to vědět!" Ne-e-e.

Říká se, že když se dostanete na úplné dno, můžete už jen stoupat. Možná můj pád byla přesně ta terapie, kterou jsem pro život potřebovala. Když jsem se probudila ze sna a zjistila, že jsem byla degradována na kopii vysněného vztahu chlápka, co pro svůj handicap ani nemůže milovat, toho samého, do nějž jsem vložila důvěru a víru, minulost, současnost i budoucnost. Bylo tu děvče. Další kopie, s níž budoval neexistující vztah ve stejnou dobu, kdy předstíral svou lásku ke mně. Měla bych poděkovat jí, protože ona mě (ač nevědomky) donutila bojovat. A na konci našeho boje jsem mohla říct:

Jsem připravena přijmout odpovědnost za své činy. Převzít (ne dostatečně metaforickou) kulku v obálce a nepadnout na kolena.

Jsem připravena kráčet s hlavou hrdě vztyčenou i přes všechnu tu černou minulost a jizvy a vrásky.
Udělala jsem chybu. Byla jsem cizí, ačkoli jsem se uvnitř znala. Ale to nic neznamenalo. Neznamenalo, protože se nikdy nikdo nezajímal o víc než o ten hladký a neporušený povrch bez problémů, které by mohly zastínit jeho vlastní.

Teď jsem tu, jsem silná a hodnotná. Jsem mrcha a měli byste se bát. Protože já budu bojovat. Umím být právě tak bezcitná, jako kdokoli z vás. Ve vaší zaslepenosti sebou samými vám nastavím zrcadlo, které vás oslepí.

Jsem tu, a když už nikdo jiný, se mám ráda. Protože jsem pochopila, o kolik větší cenu mám proti všem těm kopiím, které mnou kdysi opovrhovaly.

Odkládám masku. A nezáleží na tom, jestli se někomu budu líbit.

Protože se konečně poznám v zrcadle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arvari Arvari | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 16:56 | Reagovat

Asi to nejhorší, co člověk může udělat, je nasazovat si masku jen proto, aby vyhověl lidem kolem sebe. Protože žádnou masku nevydržíš mít furt, a jak jsi vlastně řekla, když ta maska spadne, dojde akorát ke zklamání...

2 girarde girarde | Web | 11. prosince 2011 v 22:45 | Reagovat

Jojo. No, taky zkušenost.
Sakra. Potřebuju zkritizovat sloh! :D 18 lidí si to přečte, supr, ale nějaký: "Ježíš, nauč se psát" nebo cokoli, reakci, zpětnou vazbu, nic tu nenechaj, prostě :D

3 Arvari Arvari | E-mail | Web | 13. prosince 2011 v 0:44 | Reagovat

Jo, no, s tim se potýkám vždycky a všude. :-D Hromada návštěv, hromada přečtení, komentáře nikde... :-D

4 Slečna Snová Slečna Snová | 14. prosince 2011 v 0:51 | Reagovat

ach ano:D jsem slavná...jsem zminena v tvem dokonalem clanku...tak pravdivem...ja vedela proc si Te "nechat"...freud by puknul zavisti...

5 girarde girarde | Web | 14. prosince 2011 v 0:53 | Reagovat

Je spousta důvodů, proč si mě nechat. Jsem přítulná, milá, hodná, mám ráda děti, nekoušu, sice nemám jednou ouško... :D:D:D

6 Slečna Snová Slečna Snová | 14. prosince 2011 v 0:54 | Reagovat

to rozhodně..take jsi krasna a nepochybne si prinosem pro nas skvely tym...mistr legie:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama