Únor 2012

Psychopati nežijí jen v pohádkách aneb co nás ve škole neučili

21. února 2012 v 8:14 | Girarde |  Ostatní
Každé setkání vám vždy něco dá a něco vezme. Mně setkání s psychopatem vzalo víc, než jsem vůbec tušila, že mám a dalo právě tolik, abych usínala s neustálým strachem o svou bezpečnost.

Autor vs. spisovatel

16. února 2012 v 0:08 | Girarde |  Ostatní

Na srdci blogu či jak se to jmenuje se v nedávné době objevil článek na téma oslovování blogerů. Nejsem si jistá, o čem přesně byl, protože už třetí odstavec mě utvrdil v představě, že autor věnuje příliš mnoho pozornosti blbinám. Nicméně oceňuji jeho schopnost rozepsat se o výsledku ankety o pěti volbách na dvě strany A4. (Hrubý odhad. Bylo to jako "tam, tam, tam za tou duhou..."... "...a možná i dál.")

Cítím náhlou a neodbytnou potřebu zveřejnit svůj pohled na věc. (Takže abych si to sama ujasnila...)

Moje oblíbenkyně Arvari se kdysi vyjádřila v tom smyslu, že rozděluje kreativně píšící jedince na dvě skupiny a to "autory" a "spisovatele". Pokud mě paměť nešálí, autory definovala jako ty, kteří svá dílka napsali a vlastní tedy myšlenku, zatímco spisovatele jako ty, jež vlastní talent.

Love isn´t:

15. února 2012 v 11:48 | Girarde (překlad)
Náseldující seznam je překlad ze stránek Bangs and a Bun.
Jedná se o zcela geniální seznam, který by si měla většina děvčat preventivně vytisknout a vylepit. A pokud je děvče recidivista v oblasti autodestruktivních vztahů jako já, doporučuji si seznam vytetovat na viditelné místo.Na rozdíl od delfínka se jedná o tetování přínosné, protože odhalí problém tam, kde ho růžové brýle nevidí a praktické, protože je lepší slyšet od vnoučat "Ty jsi cool babi, nechat si vytetovat grafitti!" než "Jé, Moby Dick! Toho máme v povinný četbě!"

Larry je v nemocnici

14. února 2012 v 23:11 | Girarde |  Ostatní
(Zdravotní poznámka pro příznivce finské hudební scény - Larry Love je tak v pohodě, jak věčně zhulenej kytarista pod pantoflem může bejt. Řeč bude o mém počítači.)

"Tak co s tím notebookem máte?"
"No - stála jste už někdy vedle startujícího airbusu?"

Nevím přesně co Larrymu je nebo jak je to vážné, nic méně podle příznaků mohu zcela bez pochyb říct, že se do servisu dostal za pět minut dvanáct. (Možná i za pět minut jedna, záleží na výsledku diagnostiky.) Byla jen otázka času, kdy chlazení vyvěsí bílou vlajku a ze stran vyšlehnou plamínky. (Znáte ten pocit, kdy si po článku položíte ruce na klávesnici a spálíte si zápěstí? Ne? Já jo.)

Musím poděkovat svému předrahému tatínkovi, který vládne nevídanou mocí vytočit mě v rekordně krátkem čase, ale v dobách těžkých stojí se svým odhodláním a peněženkou pevně po mém boku. A že se na té opravě asi i prohne. Využívám ho a mé srdce tíží vina. (Mírně odlehčená okamžikem, kdy mi tatínek s potutelným úsměvem oznámil, že to dělá jen proto, abych konečně začala chodit spát před půlnocí. Mě nenaštve - zabavila jsem rodinný počítač. Houston sice disponuje ještě jedním, nicméně na dva počítače připadá jediná židle, o kterou budu bojovat do posledního dechu.)
Stejně mamču donutím, aby mi částku na faktuře připsala k nezaměstnaneckému dluhu, který roste tak rychle, jak pomalu ho zvládám splácet.

Víte, původně jsem celou opravu chtěla vyřešit ekonomicky, ve stylu DIY. (Mražený hrášek řeší všechno. Ne - teď zcela vážně:) Jsem přsvědčená, že největší bolístkou chlazení je zanesený větrák. Za dobu, co fičí - a budou tomu brzy čtyři léta - nebyl chudáček ani jednou čištěn - musel nasát tolik věcí, že zbývá jen zasadit frézie a pravidelně zalévat. (V servisu jsem připustila, že kdyby uvnitř našel technik trilobita, nebudu se divit. Slečna na příjmu se uchechtla - netušila, že to nebyl vtip.)

Je-li problémem bordel, pak je ve většině případech řešením úklid. (V ostatních případech se doporučuje defenestrace.) Jedna a jedna je jedenáct, prostě jasná rovnice. Banální operace - vyfoukání/vyštětečkování okolí a výměna chladící pasty - začala u návodu na otevření Larryho tělíčka. A také tam skončila. Tyhle Pavilliony mají náramně sofistikovaný systém otevírání, který byl zcela jistě vynalezan za účelem motivace klienta ke koupi fungl nového kusu už po půl roce běžného užívání.

Doufám, že je Larry v dobrých rukách a že ho ty ruce opraví tak, abych se už v knihovně nemusela schovávat za výrazem -já nic, já muzikant- jen proto, že můj notebook už po zapnutí nahodí otáčky, jako by opravdu chtěl vzlétnout.

Cena vlasů, snů a sebeúcty

13. února 2012 v 22:44 | Girarde |  Ostatní
Všichni máme spoustu přání. Některá se splní, jiná ne, někdy je to dobře, někdy ne.

Jako malá jsem hrozně toužila mít kudrnaté, rudé vlasy a pihy jako Pippi dlouhá punčocha.
Pihy mám dvě a ke štěstí už mi stačí. Jednu na tváři alá Marilyn, jednu na nose, v mých očích vrchol roztomilosti.
Kvůli kudrnatým vlasům moje hlava podstoupila trvalou ondulaci. Čtyřikrát. Pak jsem se nechala ostříhat na krátko. Na sestřih se z mé strany průběžně sypala slova chvály i nenávisti, až mi vlasy dorostly pod ramena a já si je konečně obarvila na ohnivě červeno.
Ale není to ono.
Tohle nejsem já. A ta neupřímnost mi otravuje náladu.
Splnila jsem si všechny tři svoje vlasové sny. Ale už toho bylo dost. Jsem velká holka, trochu předčasně zestárlá, trochu příliš zapšklá. Už neumím vidět v lidech hlavně to dobré a už neběhám po loukách s jeleny. Nemůžu se cítit dobře v dlouhých vlasech. Ale jednoduchý sestřih pod uši, obarvený na kaštan, trochu nuceně intelektuální, trochu hravý, (ne)náročný na péči a zcela pod vlivem art-deco - to jsem já.
To jsem já je to fajn.
Svoje dětské sny jsem si splnila. Neodpustila bych si, kdybych to nezkusila a nelituji jediné minuty, kterou jsem do jejich plnění investovala. Nakonec - bez takové zkušenosti bych jen těžko věděla, co za to stojí a co ne, není-liž?
Nesnáším lež. A tvářit se jako někdo, kdo nejsem, je lež. Lež schovaná v barvě Wellaton.

Fabián Peréz - povolání umělec, bůh

12. února 2012 v 20:34 | Girarde |  Ostatní
Začalo to nevinně. Pod naší obchodní akademií se nechází obchod s uměním a starožitnostmi. V jedné z výloh býval vystavený obraz tanečnice flamenca, kvůli kterému jsem změnila trasu domů a s lehkým srdcem si zašla, jen abych se mohla kochat tím obrazem. Uhranula mi jeho energie. Tak dokonale zachycený okamžik tance, jaký by žádná fotografie nezachytila.
Předevčírem jsem náhodou narazila na tentýž obraz na Google. Jakéžto štěstí, vzhledem ke skutečnsoti, že jsem pátrala pouze po "flamenco dress". Jeho autorem je Fabián Peréz. Moje nová platonická láska!

Dost bylo slov - nechme promluvit umění!



Dívám se a mé tělo uvolňuje tolik endorfinů, jako bych sama tančila!
Tolik vášně a energie a soustředění - a to vše jen z barev a štětců.
Jeho dílo chci mít na zdi. Žádnou kopii - ty zatratí celého ducha - nebo nedejbože plakát! Ne. Originál.
Kdybych si na ten obraz měla vzít hypotéku.




A nakonec Mistr osobně

Indiana Girarde a případ zákeřného lustru

11. února 2012 v 23:40 | Girarde |  Ostatní
Je sobota večer. Půlka víkendu v tahu - fakt, který ve většině lidí vzbudí lítost, mně přináší útěchu. Vážně, když bydlíte s pracujícími rodiči, víkend si s pracovními dny vymění role.

Ještě včera jsem měla docela jasnou představu o tom, jak strávím dnešní den. Plán zahrnoval nafocení oblečení k prodeji a boršč. Zůstalo u boršče a to jen díky tomu, že jsem si ho zcela spratkovitě vydupala a vykňučela. Zcela proti svému charakteru, podotýkám!

Focení bylo zaměněno za zkracování lustru. Máme takový hezký, starý tuzexák. Člověk na něj kouká a nemůže se rozhodnout, jestli se mu líbí, nebo hnusí. Ani já si nejsem jistá. Mám k němu citový vztah. Ale to i ke komunistické obývákové stěně, příšernému zeleno-něco koberci, který za svůj život už minimálně pětkrát změnil barvy a meruňkovým tapetám s viktoriánským vzorem. (Navrhnutém v padesátých letech, kdy se tyhle paneláky stavěly, nedělejte si iluze, žádné Vinohrady.)

Zpátky k lustru. Ta roztomilá věc byla zevně navrhnuta pro vysoké stropy, vstupní haly, prostě do více i méně moderních vil komunistických patolízalů. V našem dva plus nic krát jedna s výškou stropu kolem dvou metrů a půl se klimbal proklatě nízko nad zemí a i ten nejmenší návštěvník se do toho lustru vždycky, ale vždycky majznul. A tak se maminka dnes (hádám, že rozhodnutí předcházela zvučná rána) rozhodla lustr zkrátit. Odšroubovat, ošmikat dráty na krátký jarní sestřih, narvat zpátky, zapojit do elektřiny a hurá jedem.

Jenže maminka naše milovaná to hodila na technicky zdatnějšího tatínka a bezbrannou oběť - mě - a sama si šla hajnout. Ne, že by to nepotřebovala, ale nechat nás takhle na bojové frontě s výdobytkem socialismu se prostě nehodí. (Jo, zkoušeli jsme chrastit klíči, ale nějak se nic nestalo. Jen na nás vlítla, že rušíme.)
Celé to začalo tím, že se tatínek konečně odhodlal a došel si pro šroubovák a štafle. (Tatínek je totiž malý pívo. Nemohla jsem si odpustit poznámku, že ty štafle může uklidit a já si prostě jenom stoupnu na špičky :D Jo, tehdy mi ještě bylo humorno.) Čím víc se v těch šroubkách nimral, tím víc na mě padala skleněná stínidla, která i v bezvětří drží pouze silou vůle. Sundat je a odšroubovat žárovky nás samozřejmě napadlo až někde v kuchyni, když jsme bojovali se zapojením drátů.

Vážně, dělat sestřih metráže jakéhokoliv druhu s řidičem z povolání, to je unikum! Věta "Prostě to vezmeme takhle a pak uvidíme!" padla asi dvacetkrát. Ne a ne a nevysvětlíte mu, že dráty nejsou trasa Praha - Kladno a že tady nebude kam couvat. Jo. Křičela jsem. Ale předtím jsem s opravdu upřímnou snahou mírným tónem vysvětlovala, že když já, jakožto nejvyšší člen rodiny mírně šoupu čelem o nejkratší bambuli, bude tato nezbytně předlohou nové nejdelší bambuli, tedy podle ní vezmeme délku a jedem. Taťka Šmoula na mne upřel zkoumavý zrak a opakoval a opakoval a opakoval, že ta nejkratší musí nejkratší zůstat. Zhádali jsme se takovým způsobem, že se mamka zvedla, sprdla nás oba a prohlásila, že moje řešení je vcelku logické. Tehdy mi tatínek podal štípačky a blahosklonně prohlásil, že si to teda mám našmikat sama. Čula jsem zradu a žádala lepší řešení, když je tak chytrej. Neměl, takže jsem si vyznačila linku a prostě to prubla. Visela jsem na štípačkách celou vahou a jedno vám povím - to byl snad pětka drát! Před očima se mi míhaly všechny mé střihací výplody. Nemusím snad dodávat, že ani jeden nikdy nedopadl dobře. No... Náš lustr je první! Bylo to knop, ale nakonec jsem měděné drátky i celkem úspěšně ojela pájkou. Sice se mi při té příležitosti povedlo ohodit tekutým cínem taťku, tácek i lustr, ale proti očekávání jsem nic nepodpálila.

A tak jsme lustr spojenými silami zase sestavili, aniž bychom vzbudili mamču. Jeho instalace na strop se však neobešla bez obtíží. (Kdo by něco takového v naší rodině čekal? *uchechtnutí tak hořké, že si včely spletly becherovku s pampeliškou*) Elektřina, vedená k lustru skrz zabudovanou džuznu v panelech stropu, se rozhodla dělat cavyky. A tak jeden fázák zůstal taťuldovi v ruce. Zaplať pánbů, že soudruzi z NDR byli natolik prosíraví, aby tam vrazili dva. (Ačkoli oni asi nepředpokládáli, že budeme drátoví pitvat. Na druhou stranu nechápu, co by v jedné tak malé místnůstce dělaly dva lustry. Popojedem...)

No... Lustr funguje. A to aniž by sejmul vetšinu mých šmoulích bratří hned v okamžiku, kdy se rozhodnou vstát z gauče. (Ale bude mi to chybět. Někdy se skutečně uměl trefit!)

Jau. Wow!

10. února 2012 v 23:58 | Girarde |  Ostatní
Dnešní odpoledne jsem strávila v ústřední pražské knihovně, toho času narvané k prasknutí. Seděla jsem na poctivě urvaném místě, před sebou celou knihovnu jako na dlani. (V oddělení encyklopedií, kam nezavítala živá duše. Soudím, že o eklektické znalosti není zájem.) Musím říct, že páni studenti jsou rok od roku hezčí a hezčí. Bohužel - nebylo mi dopřáno vychutnat si tento kulturní zážitek naplno, neboť jsem si uhnala spisovatelský krk.

Zcela upřímně věřím, že když si tenista může pořídit tenisový loket, mohu si já, jako spisovatel (byť zatím amatér) způsobit spisovatelský krk. To máte dřív jak na nový vrata, zvlášť pokud píšete s takovým zaujetím, že se jaksi úplně zapomenete hýbat. Já seděla strnule ohnutá nad papírem dobré čtyři hodiny, v důsledku čehož následující čtyři dny nehnu krkem.

Je to však opomenutelné neštěstí ve štěstí, protože za ty čtyři hodiny jsem rozepsala úvod kapitoly, která byla načrtnuta ve spěchu a jen zběžně, navíc zmíněný úvod byl zaznamenán pouze informativní větou "Domyslet." Říkám si - když jsem z ničeho udělala stranu a čtvrt, co udělám z té původní strany a půl? Ruční psaní má bezesporu svoje výhody. Zaprvé - když se nedaří, můžete se na papíru vyřádit. Škrtat, trhat, kousat, možnosti jsou omezeny jen vlastní fantazií. Zadruhé - psát rukou je zdlouhavé a fyzicky náročné, což dává mozku náskok a ten je tedy neustále alespoň o jednu větu napřed.
Skutečně ze srdce nenávidím okamžik, kdy prsty na klávesnici ztuhnou, nemajíce dalších podnětů. Pak zírám do zdi, mapuji strop, hypnotizuji myš, ale co naplat - proud myšlenek je v nenávratnu a nezbývá, než napsané uložit, word vypnout a zapnout si facebooček. Právě teď ujíždí mé neinspirované já na hře Castleville.

Další vděčnou odreagovačkou je vyhledavač obrázků na Google. Zrovna včera se mi povedl objev století! Ale o tom jindy ;o)

Prázdno

7. února 2012 v 1:03 | Girarde |  Ostatní

Prázdno v přítomnosi.
Prázdno v budousnosti.
Prázdno v duši.


Prázdno kam se podívám, ale nejvíc v mojí hlavě.
Přeju si, abych se zítra probudila a můj mozek fungoval tak jako před lety, než jsem ho nechala zapadat prachem. Můj mozek se podle všeho cítil nedoceněn, v důsledku čehož se na veškerou snahu vybodl a teď mi nechává sežrat následky.

A dobře mi tak. Sakra. Jsem schopná vymyslet sto a jeden příběh na sto a jedno téma, ale ausgerecht hned ne na to, které potřebuju. Ba co víc! Dokonce pro TEN příběh nejsou ani použitelné! To je výsměch. Můj mozek mě nepochybně chce vidět v koutku, s tikem v oku, jak si o hlavu otřískávám pánev.

Autorská krize je bolestná. Velmi.

A když už něco napíšu - většinou jen drobné poznámky zachycující bonmoty, které jsem někde pochytila, nebo mě omylem napadly - je to přestylizované, je to kostrbaté a je to příšerné!

Prosím - názorná ukázka:

V. si upíjel z puntíkovaného hrnku svoje... něco. G. zbystřila.
Pojala jsem podezření.
"V.? To je rajčatová šťáva, co ti ukapává z brčka?"
"No... Když tomu chceš věřit." Odvětil s pramalým zájmem, hlas zastřený jen zvolna odcházející ospalostí.
Ech. Podezření potvrzeno.
"Panebože fujtajxl. Jdi si s tim někam jinam!" G. mávla rukou, jako by věřila, že se jí celý ten výjev skutečně podaří jen tak odmávnout.
Upíří očka zajiskřila - zvedl hlavu a celkem dotčeně se ohradil.
"Jaký fujtajxl? Moje krev není fujtajxl. Tvoje tlačenka je fujtajxl! Jen se na to podívej!"
Překvapena silou odporu, G. skutečně zkontrolovala svou snídani, následně V. počastovala nechápavým výrazem.
"Vždyť je to mrtvé!"
Přísahám, že mu přeskakoval hlas. Domnívám se, že se s mou tlačenkou ztotožnil.
"Závidíš, že ji nemusím honit kolem parku, co?"

Z kontextu vám nevyplyne jedna celkem zásadní věc, totiž že kurzívou jsou psané myšlenkové pochody G. Říká se tomu polopřímá řeč, ale tomu by stejně rozuměla jen hrstka vybraných.

P.s.: Zajímavá věc. Šoupnu to na blogísek, jakože ke zveřejnění a najednou tu připíšu, tu umáznu a už to není taková patlanina! (Ačkoli do Pulitzera to má stále daleko.)