Indiana Girarde a případ zákeřného lustru

11. února 2012 v 23:40 | Girarde |  Ostatní
Je sobota večer. Půlka víkendu v tahu - fakt, který ve většině lidí vzbudí lítost, mně přináší útěchu. Vážně, když bydlíte s pracujícími rodiči, víkend si s pracovními dny vymění role.

Ještě včera jsem měla docela jasnou představu o tom, jak strávím dnešní den. Plán zahrnoval nafocení oblečení k prodeji a boršč. Zůstalo u boršče a to jen díky tomu, že jsem si ho zcela spratkovitě vydupala a vykňučela. Zcela proti svému charakteru, podotýkám!

Focení bylo zaměněno za zkracování lustru. Máme takový hezký, starý tuzexák. Člověk na něj kouká a nemůže se rozhodnout, jestli se mu líbí, nebo hnusí. Ani já si nejsem jistá. Mám k němu citový vztah. Ale to i ke komunistické obývákové stěně, příšernému zeleno-něco koberci, který za svůj život už minimálně pětkrát změnil barvy a meruňkovým tapetám s viktoriánským vzorem. (Navrhnutém v padesátých letech, kdy se tyhle paneláky stavěly, nedělejte si iluze, žádné Vinohrady.)

Zpátky k lustru. Ta roztomilá věc byla zevně navrhnuta pro vysoké stropy, vstupní haly, prostě do více i méně moderních vil komunistických patolízalů. V našem dva plus nic krát jedna s výškou stropu kolem dvou metrů a půl se klimbal proklatě nízko nad zemí a i ten nejmenší návštěvník se do toho lustru vždycky, ale vždycky majznul. A tak se maminka dnes (hádám, že rozhodnutí předcházela zvučná rána) rozhodla lustr zkrátit. Odšroubovat, ošmikat dráty na krátký jarní sestřih, narvat zpátky, zapojit do elektřiny a hurá jedem.

Jenže maminka naše milovaná to hodila na technicky zdatnějšího tatínka a bezbrannou oběť - mě - a sama si šla hajnout. Ne, že by to nepotřebovala, ale nechat nás takhle na bojové frontě s výdobytkem socialismu se prostě nehodí. (Jo, zkoušeli jsme chrastit klíči, ale nějak se nic nestalo. Jen na nás vlítla, že rušíme.)
Celé to začalo tím, že se tatínek konečně odhodlal a došel si pro šroubovák a štafle. (Tatínek je totiž malý pívo. Nemohla jsem si odpustit poznámku, že ty štafle může uklidit a já si prostě jenom stoupnu na špičky :D Jo, tehdy mi ještě bylo humorno.) Čím víc se v těch šroubkách nimral, tím víc na mě padala skleněná stínidla, která i v bezvětří drží pouze silou vůle. Sundat je a odšroubovat žárovky nás samozřejmě napadlo až někde v kuchyni, když jsme bojovali se zapojením drátů.

Vážně, dělat sestřih metráže jakéhokoliv druhu s řidičem z povolání, to je unikum! Věta "Prostě to vezmeme takhle a pak uvidíme!" padla asi dvacetkrát. Ne a ne a nevysvětlíte mu, že dráty nejsou trasa Praha - Kladno a že tady nebude kam couvat. Jo. Křičela jsem. Ale předtím jsem s opravdu upřímnou snahou mírným tónem vysvětlovala, že když já, jakožto nejvyšší člen rodiny mírně šoupu čelem o nejkratší bambuli, bude tato nezbytně předlohou nové nejdelší bambuli, tedy podle ní vezmeme délku a jedem. Taťka Šmoula na mne upřel zkoumavý zrak a opakoval a opakoval a opakoval, že ta nejkratší musí nejkratší zůstat. Zhádali jsme se takovým způsobem, že se mamka zvedla, sprdla nás oba a prohlásila, že moje řešení je vcelku logické. Tehdy mi tatínek podal štípačky a blahosklonně prohlásil, že si to teda mám našmikat sama. Čula jsem zradu a žádala lepší řešení, když je tak chytrej. Neměl, takže jsem si vyznačila linku a prostě to prubla. Visela jsem na štípačkách celou vahou a jedno vám povím - to byl snad pětka drát! Před očima se mi míhaly všechny mé střihací výplody. Nemusím snad dodávat, že ani jeden nikdy nedopadl dobře. No... Náš lustr je první! Bylo to knop, ale nakonec jsem měděné drátky i celkem úspěšně ojela pájkou. Sice se mi při té příležitosti povedlo ohodit tekutým cínem taťku, tácek i lustr, ale proti očekávání jsem nic nepodpálila.

A tak jsme lustr spojenými silami zase sestavili, aniž bychom vzbudili mamču. Jeho instalace na strop se však neobešla bez obtíží. (Kdo by něco takového v naší rodině čekal? *uchechtnutí tak hořké, že si včely spletly becherovku s pampeliškou*) Elektřina, vedená k lustru skrz zabudovanou džuznu v panelech stropu, se rozhodla dělat cavyky. A tak jeden fázák zůstal taťuldovi v ruce. Zaplať pánbů, že soudruzi z NDR byli natolik prosíraví, aby tam vrazili dva. (Ačkoli oni asi nepředpokládáli, že budeme drátoví pitvat. Na druhou stranu nechápu, co by v jedné tak malé místnůstce dělaly dva lustry. Popojedem...)

No... Lustr funguje. A to aniž by sejmul vetšinu mých šmoulích bratří hned v okamžiku, kdy se rozhodnou vstát z gauče. (Ale bude mi to chybět. Někdy se skutečně uměl trefit!)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arvari Arvari | E-mail | Web | 12. února 2012 v 11:29 | Reagovat

Tak takhle úžasně jsem se snad poránu ještě nezasmála. :-D Bomba. Úplně to živě vidím. :-D Hele, kdybyste se toho lustru snad někdy chtěli zbavovat, dej vědět, Zuzi si ho nepochybně vezme. :-D

2 girarde girarde | Web | 12. února 2012 v 16:03 | Reagovat

Občas jsem v pokušení vzít celý obývák sirkama, ale likvidaci rodinného Houstonu si na krk nevezmu :D
A jsem ráda, že ti článek udělal radost. Očekávám další ze série komediálních dramat Zulice. :D

3 Arvari Arvari | E-mail | Web | 12. února 2012 v 21:54 | Reagovat

Doufám, že tvá očekávání byla dostatečně naplněna... :-D

4 girarde girarde | Web | 12. února 2012 v 22:13 | Reagovat

Vskutku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama