Květen 2012

Život na hraně (zrcadla)

26. května 2012 v 16:36 | Girarde |  Outfity podle little G
Miluju šatičky. A vůbec všechno, co lze obléci. V mém šatním světě byla móda povýšena na stěžejní komunikační prvek.

Takže když jsem se rozhodovala, kde si založit profil, LOOKBOOK.nu byla jasná volba :D (LookBook, voní hezky :D)

Můj šatní svět se tak trochu míjí s šatními světy lídí kolem mě. A mluvím i o těch nejbližších, ačkoli maminka nad mými úlovky občas prohodí něco ve smyslu "Jé, to jsem taky nosívala. Nedávno jsem to vyhodila." s důrazem na poslední větu a vyčítavým pohledem v očích.
Zrovna dnes ráno jsem se ještě před rodinným velkonákupem stihla poškorpit s rodiči, protože prostě nepůjdu ven neučesaná! (Navíc bych pak nevypadala jako ze 40. let, ale jako od armády spásy, takže jsem rodinnou pohodu obětovala na oltář stylu a nažhavila kulmu.)
Než se někdo zeptá - ano, stálo mi to za to. Posuďte sami:
Jo a to mi připomíná, že jsem se rozhodla hodit si sem tam na blogísek nic neříkající články s fotografiemi zachycujícími the very best of mého šatníku. (Takže postupně odtajním celý svůj šatník :D)

Zmrtvýchvstání

24. května 2012 v 20:24 | Girarde |  Ostatní
Každý deníček, který jsem si kdy vedla, jsem předem nadepsala slovy:
"Milý deníčku - doufám, že na tebe po třech dnech nezapomenu."
Mělo to svůj skutečně dobrý důvod, nicméně úspěšnost byla nulová. Deníčky, do kterých jsem vydržela psát délší dobu, jsem za celý svůj život nashromáždila pouze dva.
První, z týdenního soustředění pěveckého sboru, který psali povinně všichni, což jsme my, (já) z principu protideníčkově založení přešli nesouhlasným brbláním a někteří z nás, (já) vědomi si faktu, že deníčky budou po odpoledním odevzdání pečlivě zkontrolovány, do deníčku psali satirické verše doplněné obrázky.
Druhý deníček jsem si vedla ze zcela prozaického důvodu - abych si mohla dohledat, co jsem dělala předchozí den, neboť moje paměť sahala toliko ke snídani a to pouze za přívětivého počasí.
A skutečně upřímně doufám, že další kapitola tohohle blogísku neponese název "Setkání po dvaceti letech".

No nic. Popojedem! (Tenhle bonmot používám poslední dobou tak často, až se moje maminka nakrkla a rozhodla se, že ho přestanu používat. Když jsem místo toho ukončila konverzaci slovy "No nic - hen hen brm brm!" ruce položila na řidítka fiktivní motorky a nastartovala, maminka vytřeštila oči a vyvěsila na lingvistické frontě bílou vlajku.)
Co je tedy nového v zemi za sedmero horami?
Rozhodla jsem se, že zatočím s leností a začnu dělat spoustu kreativních a užitečných věcí. O ty užitečné se s vámi nepodělím, protože jsem za a) šklíba a protože za b) by to byla z taktického hlediska sebevražda. Navíc by vás to beztak nezajímalo.
Ty kreativní - mám rozdělaný komiks, pár naprosto úžožůžo návrhů na šaty, (na jejichž realizaci se těším jako na nic jinýho) a z nedávné doby se mohu pochlubit několika šílenostmi z DIY šperkovnice.
Plánuji nahodit na blogísek novou omítku, ale ještě mě nechytla múza. Jen už mě irituje ta černá.
A pár nepodstatných osobních prohlášení - miluju hudbu Caro Emerald, zase jsem si okudlala vlasy a je zneklidňující, jak fajn pocit to je, přislíbila jsem módní věrnost 40. letům a nikdy nebudu mít děti. O radostech, jaké skýtá hlídání těch malých -áááááághr- drobečků zase jindy. Předesílám, že to menší káplo na trik, pomocí něhož se dostane z postýlky, aniž by si kdokoliv všiml.